Naše smutná rodinná tragedie nás těžce poučila o tom, že se nemůžete na nikoho spolehnout. Je potřeba stále mít život svůj i vašich dětí pod kontrolou.
Kdybychom tehdy nespoléhali na našeho správce a sami si za těch několik stovek nechali před každou topnou sezónou překontrolovat plyn, naše milované dítě by tu dnes bylo. Dnes pozdě litujeme s manželem, že jsme trávili tolik času v zaměstnání.
Měli jsme investovat do našeho bezpečí. I když se nám to zdálo zbytečné. Tu povinnost měl přece někdo jiný…
Brali jsme si přesčasy
Přijít o práci, když platíte hypotéku, si jen tak nikdo dovolit nemůže, a to zvlášť, když máte dvě dospívající děti. Já pracuji na poště, manžel je servisní technik. Jezdí po celé republice opravovat přístroje, které jejich firma, kde pracuje, prodává.
Když zaměstnavatel zavelel, nastoupili jsme ihned a bez odmlouvání i nařízený přesčas. Ale jinak jsme si žili hezky a spokojeně. Měli jsme se rádi, bylo nám dobře.
Se starší dcerou jsme jely nakoupit
V onen osudný den, který nám změnil život, manžel odjel na služební cestu a já s dětmi zůstala doma. Ten den jsem opět neodmítla přesčas. Byl to takový normální den, nic neobvyklého. A právě ty jsou ze všech nejnebezpečnější.
Manžel na cestách, já v práci jsem opět s pokorou přijala půl směny navíc za nemocnou kolegyni. No a děti ve škole. Poprosila jsem starší patnáctiletou dcerku Andreu, aby mi přišla pomoci s nákupem. Byl pátek, což znamenalo velký nákup na víkend.
Stálo to sice hodně přemlouvání, ale co jiného se dá očekávat od holky v tomto věku. Mladší dcera Pavlínka byla o dva roky mladší.
Slíbila, že zatím připraví večeři. Bylo sice pozdní jaro, ale mírné mrholení budilo dojem, že je pozdní večer, i když bylo ještě odpoledne.
Zlé tušení
Cestou domů, obtěžkána taškami ve společnosti své dcery, se mě začal zmocňovat najednou divný pocit, takový ten neklid a chvění. Když jsme došly k našemu domu, myslela jsem, že snad ani ty schody k bytu nevyjdu. Sotva jsem se vlekla.
Odemkla jsem a byla šťastná, že jsme doma. Ještě než jsem otevřela dveře, cítila jsem připalující se brambory a než jsem překročila práh, začala jsem nazlobeně křičet na dceru: „Pavlo, ty to necítíš!“
Snažila jsem se ji oživit
Neozvala se. Znovu jsem na ni volala a utíkala ke sporáku, abych brambory stáhla z rozpálené plotýnky. Sotva jsem otočila knoflíkem u sporáku, začala Andrea křičet.:
„Mami, mami, pojď sem, honem, Pavlínka tu leží!“ Andrea stála v otevřených dveřích do koupelny. Pavla ležela na zemi bez známek života. Okamžitě jsem ji začala oživovat. Andrea zavolala záchranku a otevřela v celém bytě okna.
Masírovala jsem Pavlínce srdce a dávala umělé dýchání. Byla to celá věčnost, než přijela pomoc. Záchranáři dceru okamžitě převzali do své péče a vezli do nemocnice. Mě a Andreu naložil soused a rychlostí blesku tam dopravil i nás. Žádné optimistické zprávy nás tam ale nečekaly.
Její stav byl kritický
Lékař nám vysvětlil, že dceřin stav je velice vážný. Pokud se prý probere k životu, její mozek je tak poničený, že bude navždy odkázána na naši pomoc. Začala jsem v sobě řešit, zda mám volat manžela.
Bála jsem se, aby se v rozrušení i jemu něco nestalo za volantem. Odhodlala jsem se až okolo desáté večer. Manžel se rozhodl, že jede hned za námi. Prosila jsem ho, aby byl opatrný. Před půlnocí nás primář informoval, že stav je sice velmi vážný, ale stabilní.
Doporučil nám, abychom šlI domů a odpočinuly si. Ubezpečil nás, že nás o všech změnách bude okamžitě informovat.
Věřili jsme, že boj o život vyhraje
Odjely jsme tedy domů, náš úžasný soused nás čekal na parkovišti. Zhruba ve 3 hodiny nad ránem dorazil manžel a chtěl okamžitě do nemocnice. Brzo ráno jsme vyrazili za Pavlínkou a doufali v lepší zprávy.
Nebylo ani sedm hodin a už jsme postávali u dveří oddělení. Dozvěděli jsme se, že stav se nezměnil… Věřili jsme, že Pavlínka zabojuje, že to nevzdá. Bylo nám jasné, že to sice bude hodně těžké, ale budeme zase celá rodina pohromadě.
I kdyby nebyla soběstačná, postaráme se o ni! V duchu jsem litovala přesčasu za těch pár korun, co mi v práci slíbili. Dušovala jsem se, že půjdu za svým šéfem a řeknu mu, že je už nikdy brát nebudu. Že se chci více věnovat rodině.
Nechala jsem se unést vzpomínkami
Jako mávnutím proutku jsem se vrátila zpět v čase a viděla naši Pavlínku, jak dělá první krůčky, jak má brašnu na zádech a jde poprvé do školy. Ze vzpomínek mě vytrhl primář, který nám sdělil, že má nové zprávy, které nás nepotěší.
Máme se prý připravit na nejhorší. Jak se ale máte během několika vteřin na něco takového připravit? Jak se to dělá? Zachvátí vás naprostá panika! Primář nás vybídl, že můžeme k naší holčičce. Stáli jsme u její postele v tichém mlčení, a ona najednou dodýchala.
Na monitoru naskočila rovná čára… Obrovská bolest u srdce mi podlomila nohy. Manžel na tom nebyl lépe.
Zbytečná smrt
Naši holčičku zabila karma v koupelně. Nebyla zkontrolovaná odborníkem několik let. Krátce po smrti naší milované Pavlínky jsme zjistili, že správce domu nechal provádět kontrolu plynu jen formálně, jen pro razítko na lejstru. Vše jsme nahlásili na policii.
Ta případ ještě neuzavřela, neboť hledá viníka, který je už dnes jasný. Je to z velké části náš správce domu, ale i na naší straně je velký díl viny. Málo jsme ho uháněli o revizi kotle a nebyli jsme dostatečně důslední. Zůstaly nám jen oči pro pláč.
Iveta R. (51), jižní Čechy
