Stará zapadlá místa mohou skrývat tajemná a smrtelná nebezpečí. Nebýt manželova důvtipu, asi bychom v tmavé pasti zemřeli…
S Antonínem, mým mužem jsme se často toulali po vlastech českých i po okolních zemích. Když byly děti malé, omezovali jsme se na místa, kde by je to mohlo bavit. To znamená, že jsme jezdili především na různé přehrady nebo k rybníkům. Když se syn i dcera dostali do puberty, měli okruh svých kamarádů a s námi už tak jezdit na dovolené moc nechtěli. S Antonínem jsme tomu rozuměli a vlastně nám to ani moc nevadilo, alespoň jsme mohli jezdit na místa, která nás zajímala.
Rádi jsme poznávali nová místa
Nadšení pro cestování a objevování nových zajímavých míst nám vydrželo i po padesátce. Prožívali jsme při našich toulkách pozoruhodné věci a poznávali jsme řadu krásných hradů a zřícenin, ale jednou jsme se ocitli ve skutečném nebezpečí a museli čelit hrozivé záhadě. Tehdy nás naše cesta zavedla do bývalého vojenského prostoru. Působilo to tam dost depresivně.
Zbořené domy
Před mnoha lety tam byla vesnice nebo město, ale za tu dobu, kdy bylo území využívané vojáky, se to proměnilo v hrozné místo. Některé domky byly napůl zbořené, jinde zůstaly jenom obvodové zdi. Vyvolávalo to ve mně smutné pocity. Antonín mě tam vzal hlavně proto, že tam kdysi prožil vojenské cvičení. Dřív nebylo možné se na ta místa volně dostat, ale když přestala patřit armádě, byla přístupná. Málokdo to tam ale vyhledával. Vystoupili jsme z auta a šli jsme se projít.
Zvědavost ho přemohla
Procházeli jsme místem, ani já, ani muž jsme neřekli jediné slovo, až jsme se zastavili na místě, kde kdysi stával něčí dům. Až na tu atmosféru zmaru, vyplývající z toho, že tu kdysi dávno žili lidé, bylo to místo celkem příjemné – hlavně proto, že byl jarní den, svítilo slunce a v zahradě onoho domu kvetly stromy, které přežily všechny zásahy vojska. Manžel si všiml, že za rozbořenou zdí se skrývá napůl otevřený poklop. Vedl zřejmě do sklepa, který k domu patřil. Věděla jsem dávno, že manžel má trochu dobrodružnou povahu a bylo mi jasné, že se bude chtít podívat dovnitř.
Šla jsem do sklepení za manželem
Já jsem až tak odvážná nebyla. Na prozkoumávání tak ponurého místa jsem neviděla nic zajímavého, a tak jsem se rozhodla, že počkám venku. Užívala jsem si doteky slunečních paprsků, zatímco Antonín se s baterkou vydal po zrezivělých schodech. Všude bylo ticho a klid, až po chvíli se ozval manžel a volal na mě, ať jdu za ním, že uvidím něco zajímavého. Neochotně jsem tedy také sestoupila dolů.
Poklop se zavřel
Manžel posvítil baterkou na zdi sklepa. Byly tam velice podivné malby, které vyvolávaly hrůzu. Působilo to tam jako v nějakém hororovém filmu. Nad malbami byl záhadný nesrozumitelný nápis. Zatímco na něj Antonín svítil, já jsem ho nahlas přečetla. Pak se ozvala hrozná rána, jako kdyby venku zahřmělo. V následující chvíli se poklop nad našimi hlavami zavřel.
Marné snahy o vysvobození
Strašně jsem se polekala a chytila manžela za ruku. Nemusela jsem ho dvakrát prosit, abychom šli rychle zpátky k autu. Jenže jsme zjistili, že to bohužel nejde. Poklop, i když byl jen lehký a plechový, nešel vůbec otevřít! Vypadalo to, že jsme zůstali ve sklepení uvězněni. Byli jsme v pasti. Pomoc jsme si přivolat nemohli, protože ve sklepě nebyl signál. Mobilní telefony nám tak byly úplně k ničemu. S poklopem se nedalo hnout, ať jsme dělali, co jsme dělali. A šance, že by opuštěným bývalým vojenským prostorem někdo projížděl, byla minimální. Jediné, co jsme měli, bylo světlo z baterky, ale to nemohlo dlouho vydržet.
Hrozivý šepot
Antonín se mě snažil utěšovat, ale v jeho hlase jsem také cítila stopy strachu a beznaděje. A aby toho nebylo málo, náhle se začal kolem nás ozývat tajemný šepot. Zněl jakoby ze stěn. Vypadalo to, že jsme se stali oběťmi nějakého ošklivého kouzla. Ani já, ani můj muž jsme nechápali, co se stalo a neměli jsme ponětí, co dělat, abychom se dostali ven. Bylo mi jasné, že tady, daleko od lidí, sami ve tmě, asi zemřeme.
Spásný nápad
Hodinu jsme se marně pokoušeli dostat ven. Nějaká temná síla nás však držela uvnitř. Potom manžela něco napadlo. Uvědomil si, že poklop se uzavřel, když jsem nahlas přečetla nápis na stěně. „Co kdybys ho zkusila přečíst znovu?“ navrhl. Neměli jsme co ztratit, tak jsem to udělala a ono to opravdu zafungovalo!
Varovná cedule
Ten tajemný nápis byl nejspíš nějakým zaklínadlem, které způsobovalo otevírání a zavírání sklepa. Příliš jsme o tom ale nepřemýšleli. Rychle jsme vylezli zpátky na sluníčko. Zhluboka jsem se nadechla. Nikdy předtím jsem si jarní den tak moc nevychutnala. Manžel si teprve pak všiml ležící cedule s nápisem „Pozor, nebezpečí! Nevstupovat!“ Znovu ji postavil ke vchodu do sklepa, aby se někomu nestalo to, co nám. Ne každý by mohl přijít na to, jak se ze začarovaného sklepení dostat.
Jarka A. (57), Hradec Králové
