S přítelem jsem žila spokojeně celých deset let. Potom si pořídil o hodně mladší a hodně štíhlejší milenku. Když jsem ji uviděla, myslela jsem jen na jediné. Na pomstu!
O nějaké hezké dovolené, kde bych nemusela vařit a nakupovat, jsem si mohla dlouho nechat jen zdát. S manželem jsem se rozvedla a vychovat tři děti mě stálo hodně sil a samozřejmě i peněz. Po nějaké drahé dovolené jsem ani netoužila. Stačila by mi i obyčejná, jen kdybych nemusela alespoň týden v roce vařit a tahat těžké tašky s jídlem.
Namluvila jsem si zákazníka
Moji kluci totiž jen jedli a jedli. Měřili všichni přes metr devadesát a tak se toho do nich vešlo! Občas mi sice s něčím pomohli, ale nebyli věčně doma a tak jsem musela všechno odřít za ně. Hodně sportovali a byli stále pryč. Až později, když byli na internátě, jsem měla trochu volněji a mohla trochu vydychnout. Právě v té době jsem se seznámila s přítelem Matyášem. Zprvu jsme se jen kamarádili. Byl to zákazník holičství, které bylo hned vedle našeho kadeřnictví. Obě provozovny měly stejného majitele, ale různé vchody. Začali jsme se vídat ponejprv u oběda, kdy vzpomínal na jídla, co mu vařila jeho milovaná babička. Byl v rozvodovém řízení a jeho žena ho oškubala o všechno, co měl. Ale neprotestoval, protože mu na majetku moc nezáleželo. „K čemu mi jsou peníze a majetek, když nemám s kým strávit hezký večer nebo dovolenou?“ krčil rameny a já jen přikyvovala. Cítila jsem to úplně stejně!
Místo do hospody chodil jinam
Za nějaký čas jsme se dali dohromady a Matyáš se nastěhoval ke mně. Kluci neprotestovali, dokonce ho časem začali mít docela rádi. Asi viděli, že jsem s ním šťastná! Nebyla to žádná bláznivá láska, ale měli jsme se rádi a hlavně si rozuměli. Mohli jsme se bavit úplně o všem! Matyáš mě chválil, jaká jsem dobrá kuchařka a také, jak mi to sluší. Trochu přeháněl, protože jsem postupem věku nějaké to kilo navíc nabrala. Nejhezčí bylo, že jsme často někam jezdili. Na víkendy i na čtrnáctidenní letní dovolené. K moři! Ne nikam do luxusních hotelů, ale polopenzi jsme si dopřáli! Připadla jsem si vždycky jako v ráji a občas si říkala, jaké štěstí mě potkalo! „Lidko, dneska jdu s klukama na jedno točené, nebude ti to vadit?“ začal se mě ptát Matyáš každé pondělí a mě nic špatného nenapadlo. Také proč. Každý chlap má přece nárok na nějakou tu mužskou společnost.
Přiznal se bez mučení
Matyáš přišel vždycky domů střízlivý a ani moc nebyl cítit hospodou, což jsem nesnášela. Spíš trochu voněl, jakoby se těsně než otevřel dveře, postříkal nějakým sladce vonícím parfémem. Jednou jsem mu to řekla: „Matyáši, ale nemusíš se kvůli mně pokaždé navonět, já nejsem takový cimprlich!“ Myslela jsem to z legrace. On ale zrudnul, jako bych ho při něčem přistihla. Jeho výraz mi vrtal hlavou. Proč se tak divně tvářil? „Matyáši, že ty někoho máš!“ udeřila jsem na něho po noci plné přemýšlení a dohad. Nic jiného za tím nemohlo být! Ani moc nezapíral a po scéně, kterou jsem mu ztropila, vytáhnul svůj mobil a ukázal mi její fotku. Svojí milenky! Neměl to dělat, protože byla hezčí, mladší a hlavně o hodně štíhlejší. Taková koza hubená vyhladovělá! Ráda bych řekla, že do mě vjel vztek, ale nebylo to tak. Zmocnilo se mě zoufalství. Lítost. Křivda! Ani jsem mu nestačila říct, aby vypadnul. Udělal to sám a dobrovolně. Kafe ze snídaně ani nestačilo pořádně vystydnout.
Jeho milenka mě neznala
Byl pryč a mně po něm zbylo jen prázdno a ticho! Ten den jsem ani do práce nešla, jak mi bylo špatně. Druhý den jsem se ale musela vzchopit. Složenky se samy nezaplatí! Zrovna jsem nějaké paní, takové fontové bojovnici, co na nikom nenechala chlup, dělala její oblíbenou trvalou, když jsem si v zrcadle všimla nově příchozí slečny. Byla mladá a hubená. Někoho mi připomínala. Po chvíli se mi rozbřesklo. Byla to ta milenka mého Matyáše. Tedy, už jejího Matyáše, bohužel… Přes všechno, co mi udělal, jsem ho totiž nepřestala mít ráda. Kdyby mě odprosil, odpustila bych mu! Jen abych nebyla tak sama a opuštěná. Pozorovala jsem tu slečnu a přemýšlela, proč přišla najednou k nám. Chce si mě okouknout? Dráždit? Dát najevo, že on je vítěz? Zdálo se mi, že vůbec neví, kdo jsem. Bezstarostně štěbetala s nějakou svojí kamarádkou a potom zavolala na mojí kolegyni: „Tak jsem tady. Máš to tu hezké!“
Bála jsem se soudu
Chtěla si nechat udělat dost složitý melír z několika odstínů a tak ji kolegyně přehrála mně. Prý to umím lépe a jsem k tomu vyškolená! Měla pravdu a ve mně uzrál ďábelský plán. Pomstím se! Když slečinka bezstarostně usedla na moje kadeřnické křeslo netušila, co ji čeká. Místo barviček jsem vzala do ruky mašinku. Zajela jsem na krku pod vlasy a jela směrem nahoru. Za mašinkou se táhnul pruh holé kůže. Bylo už pozdě, když se z rudě namalovaných úst ozval zoufalý výkřik! Ke křeslu se seběhli všichni zákazníci i kolegové. Dokonce i z vedlejšího holičství. Slečna brečela, jako by přišla o nohu a ne jen o vlasy. Já stále držela v ruce mašinku a byla z toho, co jsem udělala, úplně v šoku. Najednou jsem vůbec nechápala, co mě to popadlo! No, ještě týž den jsem dostala výpověď. Slečna na mě zařvala, že mě žaloba nemine a můj šéf se k ní přidal. Prý jsem šílenec a patřím do blázince! Domů jsem šla jako zpráskaný pes. Ani můj oblíbený seriál nedokázal zaplašit černé myšlenky.
Moje odvaha mu otevřela oči
„Co si teď počnu?“ ptala jsem se sama sebe stále dokola, aniž bych si dokázala odpovědět. Chystala jsem se do vany, když se ozvalo naléhavé bušení na dveře. Takhle bušil jen jeden jediný člověk. Matyáš! Určitě mi jde nadávat. S malou dušičkou jsem otevřela a čekala výbuch nenávisti. On ale držel v ruce pugét karafiátů. Takových těch malinkatých bílých. Měla jsem je moc ráda! Beze slova mi je podal a šel dál. Ještě v předsíni mě vzal do náruče. „Můžeš mi to odpustit? Byl to omyl a já všeho lituji.
Když jsem viděl Petru s vyholenou hlavou, jak nadává a prská, jak křiví pusu a zatíná ty svoje kostnaté ručičky, uvědomil jsem si, že tě miluji! A jak musíš být nešťastná, když sis troufla něco takového udělat!“ řekl a dal mi pusu.
Nebyla jsem schopná slova. Matyáš, asi aby mě přemluvil, hned dodal: „Neboj, nezažaluje tě, já jí slíbil tučné odškodné. Na to ona slyší!“ A tak jsem díky svojí šílené pomstě získala zpět svého přítele!
Ludmila T. (56), Děčín
