Bývala jsem jako pyšná princezna. Namyšlená a tvrdohlavá. Kvůli tomu jsem žila bez lásky. Vdala jsem se totiž na truc.
Měla jsem před svatbou. Najednou jsme se ale s přítelem strašně pohádali. A oba jsme se totálně zatvrdili. „Mirku, víš co? Já si tě nevezmu,“ oznámila jsem mu v afektu a přitom si myslela, že ho tím donutím k tomu, aby se připlazil po kolenou zpátky a odprosil mě. Čekala jsem den, dva, týden… Ale on se zatvrdil stejně jako já. Jen mi vzkázal, že čeká dva týdny a jestli se do té doby neukážu, považuje náš vztah za skončený.
Hloupý rozchod
„Mílo, abys jednou nelitovala,“ domlouvala mi maminka. „Mirek je dubová palice, ale hodný člověk.“ Dva týdny se přehouply a já na klice našla přivázanou kytici lilií s cedulkou: Na rozloučenou. Mirek. Nikdy jsem nebyla žádná velká citlivka, a tak jsem se rozhodla, že za svou minulostí udělám tlustou čáru.
Chystala jsem svatbu
Začala jsem lítat po zábavách, a za nedlouho jsem se seznámila s Františkem. Byl starší, měl za sebou nevydařený vztah, naštěstí bez dětí, takže jsem hned nahodila udičku. Celou dobu jsem nezapomínala na to, aby byl Mirek některou mou kamarádkou o mém soukromém životě dobře informován. Jako závěrečnou ránu dýkou jsem mu poslala svatební oznámení. Když jsem ale zavírala obálku, přepadla mě strašná lítost. Tohle přece měla být naše svatba! Sakra! Ale hned vzápětí jsem pocítila, jak se ve mě vzdouvá stará pýcha. V den svatby mi přišel telegram: Přeji ti, abys nikdy nelitovala. Mirek. Tím to skončilo a nastala tvrdá realita. Tvrdá hlavně proto, že jsem Františka nemilovala. Čeho jsem tím dosáhla? Chtěla jsem potrestat Mirka a potrestala jsem hlavně samu sebe.
Onemocněl
Když mi táhlo na padesát, Františka skolila mrtvice. Seděla jsem u jeho lůžka, a najednou si uvědomila, že jsem celý život jenom zneužívala jeho dobrotu. „Fanoušku, jsi báječný člověk a já jsem si tě vůbec nezasloužila,“ šeptala jsem mu. „Neplač, teď už ho nic nebolí,“ ozvalo se z postele u okna. Ten hlas! To nemůže být pravda! Přistoupila jsem k vedlejšímu lůžku a tam na cedulce stálo: Miroslav Tvrdý.
Naše druhá šance
Zadívali jsme se jeden druhému do očí. Oba jsme hleděli na svou dávnou lásku, která už byla stará. Vtom se pokojem ozval táhlý zvuk monitoru – František! Do pokoje vtrhla sestra a po ní lékař. „Počkejte na chodbě.“ Sestra mě vyvedla ven. Můj František byl mrtvý. Tolik citových otřesů v jeden den! Nevím, jak jsem došla domů. Ráno jsem se vypravila zpátky do nemocnice. „Mirku, spíš?“ oslovila jsem ležící tělo pod peřinou. Prudce se otočil: „Mílo, ty jsi přišla! Bál jsem se, že se mi zase ztratíš…“ Dnes už je to deset let, co je Mirek mým mužem. Byl rozvedený a celé roky litoval stejně jako já, že v mládí nedokázal přemoct svoji pýchu.
Milena K. (61), Turnov
