Moje máma nevedla zrovna čítankový život. A když jí všichni chlapi utekli, propadla se do depresí a začala pít.

To jsem chodila ještě na základní školu. Vidím to jako dneska: bylo jaro a na mámu šly zase deprese. Bylo mi třináct, těžko jsem si mohla vědět rady s depresivní matkou. Žili jsme v začarovaném kruhu.

Máma stále nemohla najít toho pravého, ale statečně to zkoušela. Jenomže ono to selhávalo. Utekl jí můj táta, utekl i bráchův táta, na to si pamatuji jen mlhavě, ale na ty další, co postupně rovněž vzali roha, na ty si vzpomínám docela dobře.

Bylo těžké se zas a znovu sžívat s dalšími a dalšími strýčky, ale vždycky to nějak šlo. Takže paradoxně nejhorší bylo, když už se žádní další strýčci neobjevovali a máma zůstala sama, jen se mnou a s bráchou.

K nám dětem se chovala jakž takž, vařila nám, prala, ba i trochu uklízela, ale vnitřně byla v háji a dost pila. Snažila se to před námi tajit, ale i dítě si všimne, když je dospělý hodně opilý.

Doma se svítilo

Už z práce se vracela na vratkých nohou, doma pak opici přiživovala, lahve byly schované všude možně a neobratně, takže se mi občas nějaká přikutálela k nohám.

Někdy se máma úplně přestala ovládat a vyprávěla mi, že se cítí pod psa, že je mizerná máma a že by pro ni a asi i pro nás bylo nejlepší, kdyby vůbec nebyla. Ty řeči mě děsily.

I když jsem byla ještě dítě, docela rozumně jsem se jí ptala, zda by neměla jít k doktorovi. Smála se a tvrdila, že jí žádný doktor na světě nepomůže.

Musela jsem na to pořád myslet a asi jsem se v tu dobu i zhoršila ve škole, měla jsem bohužel jiné starosti než jak dosáhnout samých jedniček na vysvědčení. A pak se stalo, že jsem se domů nedostala. Svítilo se tam, hrálo rádio.

Ale zevnitř trčel klíč v zámku, a tak se mi nepodařilo odemknout. Zvonila jsem jak o život, klepala, brečela. Brácha doma nebyl vůbec, zrovna ho měl na pár dní jeho táta. Napadlo mě, že máma asi udělala to, čím vyhrožovala. Rozběhla jsem se do školy.

Mlčeti zlato

Tloukla jsem na školníka, známého všeuměla, brečela jsem, že musí otevřít naše dveře, protože s mámou se něco stalo. Tenhle všeuměl se dovnitř dostal hravě. Našli jsme mámu v koupelně namol, ale živou. A školník se fakt osvědčil.

Odnesl ji na gauč, dal jí na hlavu mokrý šátek, uvařil kafe a česnečku. Máma se probrala a on jí povídá: „Doufám, že jste po nějaké oslavě a že takhle nepijete furt.

Není nic horšího než ženská, která pije!“ Máma si ho s obdivem prohlížela, kývala, že slavila se ženskými narozeniny, a tajně mi signalizovala, abych mlčela. A já mlčela ráda. Protože školník se k nám pak nastěhoval a měl na mámu moc dobrý vliv.

Jitka (50), jižní Čechy