Za babičkou do jihozápadních Čech jsem jezdila v dětství často. Jako dítě jsem tam zažila konec války, díky kterému naše parta získala dva skvělé kamarády.
Byl konec dubna roku 1945, když do Jižních Čech dorazila americká osvobozenecká armáda. V malých městečkách a vesnicích lidé vítali své zachránce a byli ochotni otevřít jim své domy, kuchyně a někdy i srdce. Jezdila jsem sem do jedné z vesniček ke své babičce.
Tehdy mi bylo šest let a v září jsem se chystala do první třídy. V sousední chalupě měli dvě dcery – Boženu a Růženu. První bylo jedenadvacet, druhá byla o dva roky mladší. A tyhle holky krev a mlíko se tenkrát zamilovaly do amerického vojáka. Do jednoho.
Byl černý jako bota, s Afrikou však neměl nic společného, už celé jeho generace pocházely z USA. Zaklepal tenkrát na jejich chalupu, že má hlad a výměnou nabízel žvýkačky a silonové punčochy.
Smůla byla, že John, jak se jmenoval, nepřivedl kamaráda, protože se tak o něj holky musely podělit. Nejdřív začal chodit s mladší Růženou. Vodili se spolu večer za ruku kolem rybníka a na dlouhé hodiny mizeli v lese.
Stále jen mlčeli, protože se spolu nedorozuměli. Ale k jistým záležitostem řečí není třeba, takže to jejich lásce nijak nepřekáželo.
Božena na sestru žárlila
Milému Johnovi nadbíhala, kde se dalo a chtěla ho sestře přebrat. „Jsem starší, chodit s klukem bych měla já!“ křičela na Růženu, že to bylo slyšet na hony daleko. John tomu sice nerozuměl, ale my děti jsme mu to tenkrát vysvětlily.
Jednou večer jsem koukala z okna a zahlédla, jak se veselý John krade okolo stodoly a za sebou vleče Boženu. Ta se opatrně rozhlížela po okolí, jestli je někdo nepozoruje.
Druhý den jsem viděla, jak John spěchá s hráběmi pomoct se senem a cestou drží okolo ramen z jedné strany tu a z druhé onu. „Božena, zčerná jako Růžena,“ volala naše tlupa dětí na obě sestry hloupou říkanku, která nás tehdy ohromně bavila.
Pak armáda odtáhla a bylo po legraci. Válka skončila a na milostný trojúhelník si za chvíli nikdo nevzpomněl. Ovšem jaké mě čekalo překvapení za rok! Přijela jsem opět na prázdniny a hned vidím, jak se na šňůře u sousedů houpou desítky bílých plen.
„Obě holky chovají. A to budeš koukat! Kluci jsou černí jako uhel. To holt patří ke šrámům z války,“ mudrovala babička. Zabalila kus štrůdlu a deset vajec od slepic a poslala mě k sousedům, abych všechno předala a hlavně viděla.
„To víš, tátu mají za mořem, musíme těm klukům trochu přilepšit,“ strkala mě ke dveřím.
Kluci byli celý tatínek
Standa a Jarda, jak se malí černoušci jmenovali, byli nejhezčí mimina, jaká jsem do té doby viděla. Kudrnatí a s očima jako kusy čokolády. „No vidíš, Milenko, jak to dopadlo. John tady má dvě děti a ani o tom neví,“ stýskala si babička od černoušků.
My děti jsme ale měly jasno a Standu s Jardou jsme vzaly do party hned. Vozily jsme je v kočárcích a učily je chodit. Jak rostli, stále víc se podobali svému tátovi. Veselí, dobrosrdeční a se srdcem, do kterého se vejde celý svět. Co je s nimi dnes, nevím, ale každé výročí konce války si na ně vzpomenu.
Milena (81), Písek
