Od smrti tatínka se na Šmudlu upnula. Když moje máma zemřela, nedokázali jsme si to staré a nemocné zvíře z vesnice vzít do našeho městského vyšperkovaného bytu.
Když maminka vydechla naposledy, bylo to šílené období. Protože naše děti měly už svoje malé děti a potřebovaly naši pomocnou ruku, aby se mohly dál věnovat svým profesím, měly jsme starostí až nad hlavu Hlavně mladší dcera Ilona měla čtyřletá dvojčátka a jen o rok staršího syna, a zůstala na ně sama. Bez naší velké pomoci by to tehdy nezvládla. Vybudovala si totiž velmi dobrou pozici v jedné zahraniční firmě, jenže musela do práce hodinu dojíždět. My jsme nechtěli, aby to celé hodila kvůli dětem za hlavu. Věděli jsme, že ji práce těší a nabíjí a že jí po krachu manželství kontakt s lidmi i prací prospívá. A podobné to bylo se starší dcerou. Ta měl měla sedmiletého chlapečka se značnými zdravotními problémy, bydlela ulici od nás, tak jsme ji také nechtěli šidit, protože by jí to mohlo být líto, že pomáháme jen té mladší. To jsme si nepřáli. Proto jsme kmitali jako šílenci. Do práce, k Ilončiným dětem, pak vyzvednout Kubu a chodit s ním cvičit a různě rehabilitovat. Pejsek nám do harmonogramu vůbec nezapadal. Absolutně jsme na něj tenkrát neměli čas. A přiznávám se, že ani náladu.
Manžel rozhodl tvrdě
Seděli jsme s manželem v kuchyni a lámali si hlavu, co s ním. Nikdo z dětí ho nechtěl, my také ne. Byl byl starý, špatně viděl a měl blechy. Prostě obyčejný vesnický Šmudla. V útulku žádali za umístění čtyři tisíce, což pro nás bylo hodně peněz. Proto tenkrát manžela napadlo, že mu dá svobodu. Bylo to hrozné, nebylo mi z toho lehko, ale bohužel jsem na to kývla. Manžel naložil ubohého Šmudlu do kufru a za vedlejší vesnicí ho vypustil a odjel. Od té doby už jsme o Šmudloví neslyšeli. Jen jsem doufala, že se mu nic nestalo a že si našel nového majitele, který ho bude mít rád. Už je to deset let, kdy jsme maminčina pejska takto zapudili a musím říct, že mě stále hlodá svědomí. Zpětně nechápu, jak jsme mohli něco takového vyvést. Trápí mě pocit, že by maminka byla nešťastná, kdyby věděla, že jsme se o jejího psího společníka nepostarali tak, jak jsme měli. Lituji, že jsem tenkrát muže nezastavila, že jsme Šmudlovi nenašli nějakého pána. Teď už vím, že možnosti tu jsou a nikdy si to nepřestanu vyčítat. Člověk si bohužel někdy v záchvatu sobeckosti nevidí na špičku nosu. Svědomí už nejspíš nikdy neumlčím, ale aspoň se snažím pomáhat tím, že občas věnuji nějakou tu korunu nějakému útulku.
Táňa (57), Frýdek Místek
