Zabloudila jsem v lese na procházce. Už se začalo stmívat. Kde se vzaly, tu se vzaly dvě veverky přiskákaly. Ukázaly mi za kus chleba cestu k myslivně.

Byla jsem dlouhodobě nemocná, po operaci a kdesi jsem si přečetla, že procházky smíšeným lesem působí na lidské zdraví blahodárně.

V duchu rad jsem chodila denně do nedalekého lesíka na procházky, a zároveň hledala houby, lesní plody a domů si nosila i různé choroše, kamínky a zajímavé klacíky. Ty nejhezčí jsem si nalakovala a zdobila jimi dřevěnou terasu. .

Na svých procházkách jsem ale jednou zabloudila. I když jsem ten les dobře znala, svou zkratku jsem přešla a ocitla se v končinách, které jsem neznala. Už se připozdívalo a já se nemohla ze spleti cestiček vymotat.

Je neuvěřitelné, jak rychle se začne v lese stmívat. V duchu jsem se smiřovala s tím, že budu muset přespat v nějakém krmelci. Hledala jsem bezpečné místo, aby se po mně v noci nepřehnalo stádo divokých prasat.

Jak jsem tak šplhala z kopce, najednou jsem uviděla dvě rozverné veverky. Honily se mezi stromy. Sedla jsem si bezradně na pařez a zírala na ně, jak si bezstarostně hrajou. Vytáhla jsem chleba, co jsem měla, vodu a kousek čokolády.

Veverky přilákala vůně a odvážily se blíž a ještě blíž. Hodila jsem jim kousek a ony se s chutí pustily do jídla. Když dojedly, koukaly, jestli ještě něco nemám…

Vedly mě z lesa

„Kdybyste mi tak dokázaly vy dvě poradit, kde je ta moje pěšinka k domovu,“ povzdychla jsem si. Veverky koukaly a pak jedna popoběhla. Stála tam a zírala na mě. Jako bych jí měla následovat. Popošla jsem k ní. Opět popoběhly tentokrát obě a zase se ohlédly.

Hrály si se mnou snad? Třeba mě někam dovednou, říkala jsem si v duchu. Třeba jsou ochočené. Třeba mi je poslal nějaký dobrý lesní duch. Nikdy neutekly daleko, jen kousek a zase čekaly, až se přiblížím. Ani jsem nevnímala kudy jdu.

Lapala jsem po dechu a v tom omámení a téměř ve tmě jsem najednou viděla světélko. Jako v pohádce. Sebrala jsem všechny síly a drápala se ze srázu za světlem. A tam? Velké překvapení! Přede mnou se objevila louka. A na jejím konci myslivna.

Doklopýtala jsem k ní a klepala na dveře. Měla jsem štěstí, hajný byl doma. Byl tak hodný, že mě dovezl autem až domů. Když jsem mu vyprávěla o dvou veverkách, smál se. Dobře ty dvě šibalky prý zná. Chodí k němu až do domu a rovnou k lednici. Říká jim Madam Lísková a Madam Arašídka.

Milena (63), Rumburk