Celé noci se mnou trávil, když jsem nemohla bolestí spát. Otíral se o mé bolavé nohy a předl. Když mě odvezli do nemocnice, už nechtěl beze mě žít.

Vyrůstala jsem na vesnici. Byla jsem ta holčička, která šlapala v šatičkách po louce, v ruce držela proutek a za ní šlapala žlutá housata. Pásla jsem je ráda a oni za mnou chodili s oblibou i v dospělosti.

Vždycky jsme měli stavení plné domácích zvířat a já k nim měla dobrý vztah. A oni to věděli. I když jsme se později odstěhovali do města, nikdy jsem zřejmě svůj náboj neztratila. Jednou si dcera přinesla domů dvouletého německého ovčáka.

Jeho pán ho týral a pes byl velmi nevyzpytatelný. I dceru kousnul. Jediný, kdo se k němu mohl od samého začátku přiblížit, jsem byla já. Něčím jsem to zvíře, které ztratilo důvěru v lidi, okouzlila.

Už stará a bez sil

Dnes už je tomu hodně dávno a to, co mi zbylo, jsou jen vzpomínky. Jsem nemocná tolik, že pro mě jakékoliv chození venku a procházky nepřipadají téměř v úvahu. Jak jsem nebyla téměř celý život nemocná, najednou si to osud vybral.

Protrhla se celá stavidla nemocí. V současné době jsou mou největší zátěží nohy. Udělaly se mi ošklivé bércové vředy a díky cukrovce se léčí velmi pomalu a špatně. Dcera se rozhodla vzít si mě k sobě. Našla si větší byt, kde bych měla vlastní pokoj.

Byla jsem jí vděčná, že neskončím na sklonku života v léčebně pro dlouhodobě nemocné, o kterých se tradují horory. Však jsem si tam ni chvíli loni pobyla. Když si něčím takovým projdete, jste šťastní, že si vás někdo vezme domů…

Sdílel se mnou bolest

Sestra měla kocourka Bertíka. Každou noc, když jsem nemohla spát bolestí, za mnou chodil, jemně a něžně se mi otíral o nemocné nohy. A neuvěřitelné bylo, že se bolest vždycky zmírnila.

Nevím, zda to opravdu pomáhalo nebo to bylo psychické – příjemný pocit přehlušil útrapy. Byl takovým mým léčitelem a utěšitelem. Po dvou měsících se mi ale jednou udělalo tak špatně, že mě odvezli do nemocnice, kde jsem si několik týdnů pobyla.

Dcera za mnou chodila téměř denně. A vyprávěla, že si dělá starosti o Bertíka. Přestal jíst a hubne. Když s ním šla k veterináři, žádný zdravotní problém nenašel.

„Bertík asi truchlí, že nejsi doma,“ zhodnotila dcera nakonec a já doufala, že mě už brzy propustí. Jenže v tu chvíli už bylo pozdě. Ten den ráno mě probudil známý nesmírně příjemný pocit v nohou. Cítila jsem, jak se mi hebký kočičí kožíšek otírá o bolavé nohy.

Až mě to probudilo. Něco vyvolalo tu krásnou vzpomínku na příjemný pocit! Říkala jsem si. Jaké ale byl můj šok, když za mnou přišla odpoledne dcera a řekla mi, že Bertík v noci zemřel. Přišel se snad se mnou rozloučit?

Olga (77), Praha