Jako magnet lákaly ruiny bývalého stavení zlo, nenávist a násilí. Lidé, kteří se milovali, v těchto místech zapomínají na svou lásku.
Ta samota pod zříceninou kdysi slavného hradu mě přitahovala záhadnými historkami, které o ní mezi místními obyvateli kolují. Už v pradávných dobách se ve zdech bývalého statku událo několik zvlášť krvavých událostí. S okolním světem to místo, nebo spíše zbytky spáleniště, spojovala uzounká cestička kolem lesa. Ještě v době nedávné byla veřejnost konsternována děsivou událostí, která se zde udála. Z neznámého důvodu tehdy došlo mezi mladými manžely krátce po jejich svatbě, když byli ještě v líbánkách, v těchto místech k hádce. A u ní nezůstalo. Novomanželka svého muže napadla a ten ji v podivném stavu šílenství uškrtil. Pak se sám pokusil skočit z nedaleké skály. Než na následky svých zranění zemřel, vyprávěl, jak se jim tam před očima zjevil Ďábel. Kolem něho létali a po zemi lezli podivné malé bytosti.
Tělo nikdy nenašli
Vesničané vyrazili okamžitě na místo. Mrtvou novomanželku ale nikde nenašli. Jako by se do země propadla. Od těch dob se začala množit svědectví houbařů i turistů. Na hradě, v lese pod ním i v rozvalinách statku se zjevovala bytost mladé ženy. Myslivec se nechal slyšet, jak v noci z posedu sledoval ženu, která se nápadně podobala nešťastnici, kterou manžel uškrtil. Už se chystal sešplhat na zem, aby ženu oslovil. Ona se ale vznesla do vzduchu a letěla směrem ke statku, kde zmizela. Myslivec se neodvážil na posedu pohnout. Seděl tam až do rána. I když od této událostí uplynulo deset let, i v současné době se to kolem vyhořelého statku hemží podivnými příběhy. Lidé zde mají i za bílého dne nepříjemný pocit, že je někdo sleduje a po setmění se sem nikdo neodváží.
Zkusila jsem kyvadlo
Nemohla jsem si pomoct, do těchto míst jsem se musela vypravit vyzbrojená siderickým kyvadlem. Našla jsem si velký kámen, který jsem vnímala jako nejzajímavější místo v blízkosti stavení, a vyndala svůj nástroj z pouzdra. Jen jsem uchopila kyvadlo za závěs, projelo mnou mrazení od hlavy až k patě. Rozmlžil se mi pohled a začalo mi hučet v uších. Vrazily mi slzy do očí a začala jsem popotahovat. Kyvadlo se konečně pohnulo. Pomalu se začalo zvedat, zastavilo se téměř kolmo ve vzduchu a zachvělo se. Tělem mi projelo toto chvění a žaludek se mi sevřel strachem. V hlavě se ozval cizí hlas: „Pomoz mi!“ Napojila jsem se na tu nešťastnou duši. Jenže přesně v tu chvíli se stalo něco, co mě vyděsilo a přimělo k panickému útěku. Kdosi třetí mi to kyvadlo vytrhl z ruky a odhodil do trávy. Nebyla jsem tu vítaná. Jediným mým přáním bylo okamžitě zmizet – ve zdraví. Větřík najednou nezafoukal, ptáček nezazpíval, listí nešumělo, hmyz nezabzučel. Vnímala jsem ve své blízkosti něco děsivě nebezpečného. Rozběhla jsem se po cestičce, co mi nohy stačily, a kdykoliv jsem se otočila, zdálo se mi, že vidím muže, kolem kterého poletovali nějaké drobné bytosti.. Od té doby tam raději nechodím.
Jarmila (49), Rožmberk
