Říká se, že čím člověk zachází, tím také schází. V případě mého jediného dítěte a jeho rodiny se to strašlivé rčení vyplnilo. Osud si je našel na horách, které tolik milovali.
Mnozí se na zimu, sníh a Vánoce těší, já tohle období však nemám ráda. I když je tomu už jednadvacet let, nemohu nikdy zapomenout. Povleču si tohle břímě na duši už do smrti. Celý život jsem sportovala, milovala jsem turistiku, a hlavně hory. Kopce mě uchvátily už jako malou holku a líbily se mi jak v létě, tak i pod sněhovou peřinou. Často jsem o své lásce k vysokým hřebenům vyprávěla své dceři, která byla moje jediné dítě. Tajně jsem přitom doufala, že mou vášeň po mě zdědí. A stalo se. Verunka, kterou jsem často brala na výlety a která byla sportovně nadaná, si hory zamilovala stejně jako já. Stala se z ní vášnivá lyžařka a já měla po letech konečně vedle sebe někoho, s kým jsem mohla sdílet svou zálibu. Můj manžel byl totiž pecivál a jediný sport, kterému holdoval, byl gaučing.
Verunka si našla skupinku přátel, se kterými jezdila na hory pravidelně, a mezi nimi objevila i svého životního partnera. Stejně jako mě, i je nejvíce zaujaly Alpy, nádherné hory našich sousedů. „Mami, a nechceš jet se námi?,“ oznámili mi tehdy. A já si řekla, proč by ne.
Stále jsem byla dobrá
Ačkoli jsem na lyžích už nějaký ten pátek nestála, strach jsem neměla. Když mi to nepůjde, budu se jen procházet po zasněžených kopcích a kochat se zimní nádherou. Vlastně jsem ani pořádné lyže neměla. Ty moje už dávno vyšly z mody a byly v dezolátním stavu. Zato moje dcera a její přítel měli sportovní vybavení jako profesionální závodníci! To, co jsem znala ze svého mládí, bylo už dávno zapomenutou minulostí. Když jsem viděla Verunčinu kombinézu, vzpomněla jsem si, jak jsem si doma jako mladá na šicím stroji vyráběla tu svou. Kdo chtěl za minulého režimu lyžovat, musel si všechno obstarat tak nějak pokoutně a sám. Žádné kombinézy, drahé nepromokavé materiály nebo speciální čepice! Šusťákovou soupravu, která se skládala z bundy a laclových kalhot, se mi nakonec podařilo s babiččinou pomocí ušít, na hlavě jsem měla beranici a na rukou tlusté pletené rukavice. Člověku byla zima a zároveň se potil, pocit to byl nepopsatelný. „Verunko, já ale nemám co na sebe,“ musela jsem s pravdou ven. „To není žádný problém, vždyť máš stejnou postavu jako moje kamarádka, domluvím to,“ s klidem mi sdělila dcera s tím, že mi její známá půjčí všechno, co budu potřebovat.
Překvapení v Alpách
Nakonec se opravdu podařilo dát všechny potřebné věci do kupy. V lyžařské kombinéze od kamarádky mé dcery jsem si připadala jako dvacítka! Byla lehoučká a příjemná. I lyže, které mi Verunka sehnala, byly o sto procent lepší, než ta má stará dřevěná prkýnka, kterým se kdysi říkalo ski. „Jedu s mladými na hory,“ opakovala jsem si pořád dokola a radostí se mi chtělo skákat. Protože mezi námi nikdy nebyly žádné neshody a i se zetěm jsme si rozuměli, věřila jsem, že naše výprava se vydaří. Alpy jsem milovala stejně jako oni. Už pěkných pár let jsem tam ale nebyla, proto se ve mně mísil pocit strachu a zvědavosti. Mí parťáci už čekali v autě před domem a já se neskutečně těšila, až zase spatřím zasněžené vrcholky mých milovaných hor. Cesta trvala celou noc. Když jsem k ránu rozlepila oči a spatřila před sebou tu nepopsatelnou krásu, nelitovala jsem svého rozhodnutí ani na chviličku. Čekal nás první den na svahu a já se těšila jako malá. Čekalo mě tam ale ještě jedno překvapení! Ještě ten večer mi mladí po večeři při sklence šampaňského prozradili tu úžasnou novinu: „Budu babičkou!“ Byla jsem štěstím bez sebe. Pak jsem se ale vzpamatovala. „Ale Verunko!“ lekla jsem se. „Neměla bys tak riskovat!“ Dcera se ale jen usmála. Prostě si věřila…
Začali se nudit
„Hlavně dávej pozor a nejezdi nikde jinde, než kde jsou označené sjezdové trasy,“ kladla mi dcera na srdce. Mě by to ale ani nenapadlo, vedle profíků, kteří svištěli na svahu kolem mě, jsem si připadala jako začátečník. To Verunka s Petrem na tom byli mnohem lépe. Chvíli jsme lyžovali spolu, ale kolem poledne se začali vedle budoucí babičky, která se na svahu veselila jako malá holka, poněkud nudit. „Je tu moc lidí, nebaví nás to. Nevadilo by ti, kdybychom si zajeli na chvíli zalyžovat kousek dál?“ zeptala se mě dcera s prosbou v očích. Byla jsem tak zabraná do svého lyžarského umění, že mi to bylo jedno. Měla jsem dojem, že mi to už konečně začíná zase jít a rozhodně jsem se nehodlala vzdát bezpečí jediné sjezdovky, která mi přišla dobře sjízdná. „Sejdeme se večer v chalupě,“ domluvili jsme se, já se hned otočila a svištěla zase dolů. Netušila jsem však, že v tu chvíli vidím svou dceru a jejího muže naposledy.
Nemohla jsem uvěřit
Zbytek dne jsem trávila na svahu a večer už jsem byla tak unavená, že mi ani nepřišlo divné, když se mladí opozdili. Po večeři jsem skočila do postele a až potom mi začalo vrtat hlavou, že už je opravdu dost pozdě. Chvíli jsem ještě čekala, ale když se dcera s manželem stále neukazovala, rozhodla jsem se jít dolů do restaurace, jestli o nich někdo nemá nějaké zprávy. Dole nic nevěděli. Když jsem jim ale řekla, kam mladí odpoledne šli a že se ještě nevrátili, v jejich očích se objevila hrůza. „Kolem páté večer spadla v těch místech lavina,“ sdělil mi s vystrašeným výrazem v očích hospodský. A prý pod ní někdo zůstal. Nechal pivo pivem a hned vytáčel telefonní číslo horské služby, která u pádu laviny zasahovala. Členové horské služby naše domněnky potvrdili. Seděla jsem u stolu a nemohla vstát. Nohy jako by mi zkameněly a v hlavně nebylo krom myšlenky na mou dceru, zetě a vnuka vůbec nic jiného. V hlavě jsem měla prázdno…
Nenávidím sama sebe
„Pod lavinou zůstali tři muži a dvě ženy, jednoho muže a ženu se podařilo zachránit a leží v nemocnici, zbylí bohužel nepřežili.“ Tak znělo hlášení horské služby. Napětí se stalo děsivé. Kdyby dcera nebo zeť přežili, určitě by už z nemocnice volali. Vždyť by určitě chtěli, abych věděla, že že žijí. Možná jsou ale v bezvědomí, uklidňovala jsem se. Hospodský z naší chalupy vycítil můj strach a sám se členů horské služby zeptal na jména těch dvou, kteří přežili. Moje dcera ani zeť mezi nimi nebyli. Ten večer na ně pod lavinou v Alpách čekala smrt. Když je členové horské služby po více než hodině marného hledání pod sněhem našli, nejevili už známky života. Kdyby jen zůstali na té obyčejné sjezdovce se mnou, nemuselo se vůbec nic stát! A kdybych nepřivedla své jediné dítě k lyžování, možná by tu dnes se mnou byla…
Kříž na památku
Následující léto jsem se na místo tragédie vrátila. Rodina chtěla jet také, já jsem ale cítila, že potřebuji být sama. Svah, který bývá více než polovinu roku pokryt ledem a sněhem, se nyní zelenal a voněl po sedmikráskách. Lehla jsem si na trávu a myslela na svou milovanou dceru a nenarozeného vnuka. Chyběli mi, a pořád mi moc chybí. Na místě, kde našli smrt, jsem jejich památku uctila vztyčením malého kovového kříže s jejich jmény. Snad připomene i ostatním, jak nebezpečné mohou hory být. Vracím se sem každý rok a vzpomínám. Někdy sama, někdy s rodinou, V zimě sem už ale nejezdím. Alpy, které jsme tak milovali, vzali život mým nejdražším. Každá sněhová vločka, která teď za oknem poletuje, mi je připomíná…
Bronislava (65), Třinec
