Domů     Pod sněhem vyhasl život mé dcery, jejího muže i nenarozeného vnuka
Pod sněhem vyhasl život mé dcery, jejího muže i nenarozeného vnuka
7 minut čtení

Říká se, že čím člověk zachází, tím také schází. V případě mého jediného dítěte a jeho rodiny se to strašlivé rčení vyplnilo. Osud si je našel na horách, které tolik milovali.

Mnozí se na zimu, sníh a Vánoce těší, já tohle období však nemám ráda. I když je tomu už jednadvacet let, nemohu nikdy zapomenout. Povleču si tohle břímě na duši už do smrti. Celý život jsem sportovala, milovala jsem turistiku, a hlavně hory.

Kopce mě uchvátily už jako malou holku a líbily se mi jak v létě, tak i pod sněhovou peřinou. Často jsem o své lásce k vysokým hřebenům vyprávěla své dceři, která byla moje jediné dítě. Tajně jsem přitom doufala, že mou vášeň po mě zdědí. A stalo se.

Verunka, kterou jsem často brala na výlety a která byla sportovně nadaná, si hory zamilovala stejně jako já. Stala se z ní vášnivá lyžařka a já měla po letech konečně vedle sebe někoho, s kým jsem mohla sdílet svou zálibu. Můj manžel byl totiž pecivál a jediný sport, kterému holdoval, byl gaučing.

Verunka si našla skupinku přátel, se kterými jezdila na hory pravidelně, a mezi nimi objevila i svého životního partnera. Stejně jako mě, i je nejvíce zaujaly Alpy, nádherné hory našich sousedů. „Mami, a nechceš jet se námi?,“ oznámili mi tehdy. A já si řekla, proč by ne.

Stále jsem byla dobrá

Ačkoli jsem na lyžích už nějaký ten pátek nestála, strach jsem neměla. Když mi to nepůjde, budu se jen procházet po zasněžených kopcích a kochat se zimní nádherou. Vlastně jsem ani pořádné lyže neměla. Ty moje už dávno vyšly z mody a byly v dezolátním stavu.

Zato moje dcera a její přítel měli sportovní vybavení jako profesionální závodníci! To, co jsem znala ze svého mládí, bylo už dávno zapomenutou minulostí.

Když jsem viděla Verunčinu kombinézu, vzpomněla jsem si, jak jsem si doma jako mladá na šicím stroji vyráběla tu svou. Kdo chtěl za minulého režimu lyžovat, musel si všechno obstarat tak nějak pokoutně a sám.

Žádné kombinézy, drahé nepromokavé materiály nebo speciální čepice! Šusťákovou soupravu, která se skládala z bundy a laclových kalhot, se mi nakonec podařilo s babiččinou pomocí ušít, na hlavě jsem měla beranici a na rukou tlusté pletené rukavice.

Člověku byla zima a zároveň se potil, pocit to byl nepopsatelný. „Verunko, já ale nemám co na sebe,“ musela jsem s pravdou ven.

„To není žádný problém, vždyť máš stejnou postavu jako moje kamarádka, domluvím to,“ s klidem mi sdělila dcera s tím, že mi její známá půjčí všechno, co budu potřebovat.

Překvapení v Alpách

Nakonec se opravdu podařilo dát všechny potřebné věci do kupy. V lyžařské kombinéze od kamarádky mé dcery jsem si připadala jako dvacítka! Byla lehoučká a příjemná.

I lyže, které mi Verunka sehnala, byly o sto procent lepší, než ta má stará dřevěná prkýnka, kterým se kdysi říkalo ski. „Jedu s mladými na hory,“ opakovala jsem si pořád dokola a radostí se mi chtělo skákat.

Protože mezi námi nikdy nebyly žádné neshody a i se zetěm jsme si rozuměli, věřila jsem, že naše výprava se vydaří. Alpy jsem milovala stejně jako oni. Už pěkných pár let jsem tam ale nebyla, proto se ve mně mísil pocit strachu a zvědavosti.

Mí parťáci už čekali v autě před domem a já se neskutečně těšila, až zase spatřím zasněžené vrcholky mých milovaných hor. Cesta trvala celou noc.

Když jsem k ránu rozlepila oči a spatřila před sebou tu nepopsatelnou krásu, nelitovala jsem svého rozhodnutí ani na chviličku. Čekal nás první den na svahu a já se těšila jako malá. Čekalo mě tam ale ještě jedno překvapení!

Ještě ten večer mi mladí po večeři při sklence šampaňského prozradili tu úžasnou novinu: „Budu babičkou!“ Byla jsem štěstím bez sebe. Pak jsem se ale vzpamatovala. „Ale Verunko!“ lekla jsem se. „Neměla bys tak riskovat!“ Dcera se ale jen usmála. Prostě si věřila…

Začali se nudit

„Hlavně dávej pozor a nejezdi nikde jinde, než kde jsou označené sjezdové trasy,“ kladla mi dcera na srdce. Mě by to ale ani nenapadlo, vedle profíků, kteří svištěli na svahu kolem mě, jsem si připadala jako začátečník.

To Verunka s Petrem na tom byli mnohem lépe. Chvíli jsme lyžovali spolu, ale kolem poledne se začali vedle budoucí babičky, která se na svahu veselila jako malá holka, poněkud nudit. „Je tu moc lidí, nebaví nás to.

Nevadilo by ti, kdybychom si zajeli na chvíli zalyžovat kousek dál?“ zeptala se mě dcera s prosbou v očích. Byla jsem tak zabraná do svého lyžarského umění, že mi to bylo jedno.

Měla jsem dojem, že mi to už konečně začíná zase jít a rozhodně jsem se nehodlala vzdát bezpečí jediné sjezdovky, která mi přišla dobře sjízdná. „Sejdeme se večer v chalupě,“ domluvili jsme se, já se hned otočila a svištěla zase dolů. Netušila jsem však, že v tu chvíli vidím svou dceru a jejího muže naposledy.

Nemohla jsem uvěřit

Zbytek dne jsem trávila na svahu a večer už jsem byla tak unavená, že mi ani nepřišlo divné, když se mladí opozdili. Po večeři jsem skočila do postele a až potom mi začalo vrtat hlavou, že už je opravdu dost pozdě.

Chvíli jsem ještě čekala, ale když se dcera s manželem stále neukazovala, rozhodla jsem se jít dolů do restaurace, jestli o nich někdo nemá nějaké zprávy. Dole nic nevěděli.

Když jsem jim ale řekla, kam mladí odpoledne šli a že se ještě nevrátili, v jejich očích se objevila hrůza. „Kolem páté večer spadla v těch místech lavina,“ sdělil mi s vystrašeným výrazem v očích hospodský. A prý pod ní někdo zůstal.

Nechal pivo pivem a hned vytáčel telefonní číslo horské služby, která u pádu laviny zasahovala. Členové horské služby naše domněnky potvrdili. Seděla jsem u stolu a nemohla vstát.

Nohy jako by mi zkameněly a v hlavně nebylo krom myšlenky na mou dceru, zetě a vnuka vůbec nic jiného. V hlavě jsem měla prázdno…

Nenávidím sama sebe

„Pod lavinou zůstali tři muži a dvě ženy, jednoho muže a ženu se podařilo zachránit a leží v nemocnici, zbylí bohužel nepřežili.“ Tak znělo hlášení horské služby. Napětí se stalo děsivé. Kdyby dcera nebo zeť přežili, určitě by už z nemocnice volali.

Vždyť by určitě chtěli, abych věděla, že že žijí. Možná jsou ale v bezvědomí, uklidňovala jsem se. Hospodský z naší chalupy vycítil můj strach a sám se členů horské služby zeptal na jména těch dvou, kteří přežili. Moje dcera ani zeť mezi nimi nebyli.

Ten večer na ně pod lavinou v Alpách čekala smrt. Když je členové horské služby po více než hodině marného hledání pod sněhem našli, nejevili už známky života. Kdyby jen zůstali na té obyčejné sjezdovce se mnou, nemuselo se vůbec nic stát!

A kdybych nepřivedla své jediné dítě k lyžování, možná by tu dnes se mnou byla…

Kříž na památku

Následující léto jsem se na místo tragédie vrátila. Rodina chtěla jet také, já jsem ale cítila, že potřebuji být sama. Svah, který bývá více než polovinu roku pokryt ledem a sněhem, se nyní zelenal a voněl po sedmikráskách.

Lehla jsem si na trávu a myslela na svou milovanou dceru a nenarozeného vnuka. Chyběli mi, a pořád mi moc chybí. Na místě, kde našli smrt, jsem jejich památku uctila vztyčením malého kovového kříže s jejich jmény.

Snad připomene i ostatním, jak nebezpečné mohou hory být. Vracím se sem každý rok a vzpomínám. Někdy sama, někdy s rodinou, V zimě sem už ale nejezdím. Alpy, které jsme tak milovali, vzali život mým nejdražším. Každá sněhová vločka, která teď za oknem poletuje, mi je připomíná…

Bronislava (65), Třinec

Související články
3 minuty čtení
Byla to láska na celý život. Doufali jsme, že spolu zestárneme, že neexistuje nic, co by tomu zabránilo, co by nás rozeštvalo. Když jsme si s Ondrou v šestnácti letech přísahali, že nás nic nerozdělí, oba jsme tomu věřili. „Ani smrt,“ vyrazil ze sebe a já po něm automaticky opakovala, že ani smrt, ač jsem si v duchu říkala, že to je asi nesmysl, neboť zubatá rozdělí vždycky všechno. Ale byli js
3 minuty čtení
Sedím na lavičce v parku, kde to znám nazpaměť. Stromy jsou pořád stejné, i když jenom o něco starší. Ony však mohou mluvit. Já ze sebe nevydám ani hlásku! Alespoň šumí. Jsou možná staré jako já. Jenže na mně je ten zub času znát víc. Přírodu bereme jako němou, ale když přijdete o hlas, uvědomíte si, že rostliny mohou být slyšet víc než vy. Před dvěma lety se to stalo. Ochromila mne ztráta h
3 minuty čtení
Dnes ráno mi znovu podal ruku a zeptal se, jak se jmenuju. Jeho oči byly přívětivé, ale i nejisté. Můj muž. Opět jsem mu řekla: „Jsem Marie, tvoje žena.“ Přikývl. A pak se na mě usmál tak, jako by mě potkal poprvé. Můj muž. Manžel, se kterým jsme desítky let. Když mu to zjistili, bylo mu 75 let. Já jsem věděla, že se něco děje, ještě než to řekli nahlas. Zapomínal, kde je hrnek, jak se jmenuje
5 minut čtení
Je mi sedmašedesát a najednou cítím, že nemám tolik času. Na co? Říct pravdu mé rodině. A hledat dítě. Je to tak dávno, co jsem držela ten uzlíček... Vzpomínky mi proudí hlavou jako zběsilá auta na silnici. Tehdy jsem je pozorovala z mostu, když jsem přemýšlela, jestli tam neskočit. Nebyla jsem plnoletá. Měla jsem v hlavě ty řeči, jak lidé odsuzovali jiné dívky, které brzy otěhotněly. A pak jse
4 minuty čtení
Poslední tři roky se můj život točí jen kolem jednoho. Kolem péče o manžela Františka, kterému lékaři diagnostikovali rakovinu plic. Z našeho kdysi tak šťastného a spokojeného manželství, plného výletů a smíchu, se stal boj o každý den. Miluji ho, ale musím přiznat, že už to nezvládám. Sedím u jeho postele a poprvé vážně přemýšlím, jestli by pro nás oba nebylo lepší, kdyby šel do hospicu. Ta
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Montblanc znovu ožívá ve světě Wese Andersona
iluxus.cz
Montblanc znovu ožívá ve světě Wese Andersona
Legendární značka luxusních psacích potřeb a doplňků představuje svou novou kampaň Let's Write, v níž navazuje na výjimečnou spolupráci s režisérem Wesem Andersonem. Ten pro Montblanc opět vykreslil p
Když kvete louka, pomáhá klimatu
21stoleti.cz
Když kvete louka, pomáhá klimatu
Rostliny jsou víc než jen zelený porost naší krajiny. Hrají zásadní roli v koloběhu uhlíku, a tím i v ochraně klimatu. Nová studie vedená vědci z Biologického centra AV ČR ukazuje, že druhová pestrost
Jak vládla královna Hollywoodu?
historyplus.cz
Jak vládla královna Hollywoodu?
Její nevinný výraz a plachý pohled ji skvěle pasují do rolí mladičkých dívenek. Mary Pickfordová v nich poblázní doslova celý svět. V době, kdy se na profesi herce hledí ještě skrz prsty, se stane jednou z nejslavnějších žen nejen v USA a vyslouží si titul „královna Hollywoodu“. Herečkou z nouze Je jí sedm let, a
Ztracené osady Rychlebských hor a Králického Sněžníku: Hlas krajiny, která nezapomíná
epochanacestach.cz
Ztracené osady Rychlebských hor a Králického Sněžníku: Hlas krajiny, která nezapomíná
Když stoupáte hustým lesem nad Starým Městem pod Sněžníkem nebo se prodíráte mlhavým ránem Rychlebských hor, krajina tu šeptá. V každém pařezu, v zarostlém sadu, v pokřiveném ovocném stromě, který tu ještě vzdoruje větru, slyšíte ozvěny lidského života, který se ztratil – ale ne docela. Jsou místa, která z map zmizela, ale nikdy nezmizela z
Mřížkový koláč
nejsemsama.cz
Mřížkový koláč
Meruňky můžete nakombinovat i s lesním ovocem. Hodí se k nim i výrazné bylinky, jako je rozmarýn, tymián nebo levandule. Ingredience na 1 kulatou formu: Na těsto: ● 300 g hladké mouky ● 1 vejce ● 1 žloutek ● 150 g másla ● 1 lžička nastrouhané citronové kůry ● 2 lžíce řeckého jogurtu ● 100 g cukru Na dohotovení: ● 800 g meruněk ● 1 skořicový cukr Postup: Do mísy nasypte mouku, cukr a citronovou kůru. Přidejte
Bramborový koláč s jablky
tisicereceptu.cz
Bramborový koláč s jablky
Suroviny 250 g brambor 60 g másla 200 g cukru moučky 2 vejce 250 g polohrubé mouky prášek do pečiva jablka Na drobenku 50 g hrubé mouky 30 g másla 30 g cukru krupice Postup Bram
Fenomén „divokých mužů“ ve středověké mytologii: Byli to přežívající neandrtálci?
epochalnisvet.cz
Fenomén „divokých mužů“ ve středověké mytologii: Byli to přežívající neandrtálci?
Chatrně oblečený venkovan se kradmo ubírá lesem a co chvíli se pozorně rozhlíží. Nedivte se, vydat se v 15. století do lesa pro nějaký ten otop, to byl často i hrdelní zločin. Pak se však stane něco strašného. V lesním přítmí spatří mohutnou postavu s černými rozcuchanými vlasy. Je to snad sám vládce pekla? Ve středověké
Zanevřela Angelina Jolie po rozvodu na muže?
nasehvezdy.cz
Zanevřela Angelina Jolie po rozvodu na muže?
Smutný příběh. Je slavná, a navíc ikona krásy. Přesto herečka Angelina Jolie (51) zůstává opuštěná jako kůl v plotě. Po dramatickém rozvodu s Bradem Pittem (61) v roce 2016, kde nechyběla obvinění z
Viděl někdy někdo Boha? Biblické rozpory ve zjevení Hospodina
epochaplus.cz
Viděl někdy někdo Boha? Biblické rozpory ve zjevení Hospodina
Janovo evangelium jasně tvrdí: „Boha nikdy nikdo neviděl.“ Přesto se ve Starém zákoně objevují pasáže, které tuto premisu zpochybňují, popisujíce osobní setkání s Hospodinem. Jak je možné, že Kniha knih obsahuje tak zjevné rozpory v tak zásadní otázce? Ačkoliv novozákonní Janovo evangelium obsahuje pasáž, kde se doslova říká „Boha nikdy nikdo neviděl,“ (Jan 4:12), některé
Talentovaný Tony Cicoria: Piáno ovládne jako blesk z čistého nebe!
enigmaplus.cz
Talentovaný Tony Cicoria: Piáno ovládne jako blesk z čistého nebe!
Před klavírem sedí zkušený americký hudebník Tony Cicoria (*1952) a vypravuje: „Pamatuji si to, jako by to bylo dnes. V roce 1994 jsem působil jako ortoped v New Yorku. V té době ještě neexistovaly mo
Interiér s ikonami skandinávského designu
rezidenceonline.cz
Interiér s ikonami skandinávského designu
Nedaleko Los Angeles si mladý pár nechal postavit vzdušnou rezidenci kombinující ocelový skelet, skleněné stěny a sekvojové obklady. uvnitř vás okouzlí ikony skandinávského designu. Vroce 1998 Mark a Andrea Meyerhoferovi koupili dům v zalesněnémpodhůří Lacanada Flintridge v Kalifornii. Pár začal spolu se skupinou architektů s přetvářením domu tak, že přestavěli část s kuchyní a rodinnou místností.
Panák se díval v noci oknem do mého bytu
skutecnepribehy.cz
Panák se díval v noci oknem do mého bytu
Okno protějšího domu bylo zavřené celá léta. Jedné noci se to ale změnilo. Moje zvědavost se mi vymstila. Děsivý pohled strnulé figuríny se mi vrací ve snech doteď. Už dlouhá léta žiju v zapadlé části městského centra. Noci zde jsou však klidné, tiché. Ani na své sousedy jsem si nikdy nemohla stěžovat. I když, byla tu jedna věc,