Moje matka se bála, že zůstanu na ocet, a tak se rozhodla, že vezme můj osud do vlastních rukou.

Bylo mi čtyřicet jedna let. Lidé mi hádali o deset méně, ale co to bylo platné? Před dvěma lety mě opustil přítel, se kterým jsme plánovali svatbu. On ten plán vlastně uskutečnil, jen bohužel s někým jiným.

A tak jsem byla najednou úplně sama ve věku, kdy moje vrstevnice žily čilým rodinným životem. Nic mi nechybělo, měla jsem skvělé zaměstnání v bance, pěkný, i když ne právě velký byt, hezké auto. Nějak to však nestačilo.

Ze všeho nejhorší byly nářky mojí maminky. Asi si to umíte představit. „Jediná dcera, a bude z ní stará panna!“ hořekovala. Maminka, ač v té době již vdova, si rovněž žila slušně. V restitucích jí vrátili nějaké činžáky, pozemky a hotel.

Stala se z ní velká dáma. Ale ani ona se necítila spokojená. Tvrdila, že bude v pohodě, teprve až se ze mne stane šťastná nevěsta. „Copak se dá ženich vydupat ze země?“ ptala jsem se jí. Ale to neznáte mou matku. Rozhodla se, že mě provdá za každou cenu.

Ne každý by na to měl nervy, já se rozhodla to vydržet, přece jen, matka je jenom jedna a člověk by ji měl ctít. Myslela to dobře. Ale každé malé dítě přece ví, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.

Všechno kvetlo

A vskutku pekelné byly její úmysly někoho mi sehnat anebo, chcete-li, takzvaně dohodit. Když mě jednou pozvala na večeři do luxusní restaurace, opravdu jsem se těšila.

Většinou jsem jedla v chvatu, však to znáte, a představa, že si objednám výbornou večeři v jednom z nejlepších podniků ve městě a strávím příjemný večer, byla víc než lákavá. Rezervovaný stůl stál na terase.

Aby ne, venku už přešlapoval máj, všechno kvetlo a bílé okvětní plátky padaly málem i do talířů, jarní vánek je tam nosil.

U vkusně prostřeného stolu seděla bohužel nejen má matka, ale i její přítelkyně Sára, která vypadá, při vší úctě, jako ježibaba, a její syn Lukáš. Jeden z mála zdejších mužů v mém věku, který ještě neměl manželku.

Když jste si ho prohlédli a když promluvil, dostali jste zároveň odpověď na otázku, proč je sám. Vypadal jako Frankenstein, mluvil vysokým hlasem a k tomu ještě huhlal, takže pokud už něco pronesl, nastalo nechápavé ticho, nebylo mu totiž rozumět.

Blesklo mi hlavou, že na tom musím být hodně špatně, chce-li mě vlastní matka provdat za tady toho troubu.

Dárek na usmířenou

Večer to byl děsivý. Sára se jedovatě usmívala, její syn Lukáš mlčel a pil, moje matka mluvila o tom, kolik si v bance vydělám a že hodně čtu. Děkovala jsem pánu bohu, když tahle besídka zvláštní školy skončila.

Ostatně celé město vědělo, že je Lukáš gay, a divím se, že se to k matce nedoneslo. Anebo si jednoduše řekla, že už mě provdá za kohokoli, třeba za Lucifera, hlavně když budu pod čepcem.

Jakmile Sára s Lukášem odešli, řekla jsem matce, že tohle byla naše poslední společná večeře, protože já na to už prostě nemám nervy. Den nato telefonovala.

Za ten příšerný trapas s hroznou večeří se neomluvila, jen poznamenala, ať se u ní co nejdříve zastavím, že mi koupila dárek na usmířenou. Kdybych ji neznala, znělo by to bezelstně. Ale i když jsem ji dobře znala, naivně jsem si říkala:

Tak co by mohlo být na dárku tak ďábelského? Co je tak zlého na lahvi kvalitního bílého vína, pralinkách nebo hezké jarní šále?

Nikdo neusnul

Nebyla to šála. Máma mi darovala štěně. Bylo z útulku, přesně se nevědělo, co z toho vyroste a jak to bude velké, a dostala jsem ho s komentářem: „Zabila jsem dvě mouchy jednou ranou.

Udělala jsem dobrý skutek a ty se navíc díky Mufovi provdáš, protože štěně je zaručený prostředek, jak se seznámit.“ Málem jsem omdlela.

Požádala jsem ji o panáka vodky, protože situace byla na panáka zralá, a oznámila jsem jí, že si žádného psa domů nevezmu, kdyby mě zabila. O hodinu později jsem si Mufa v krabici vyložené novinami odnášela domů. Byl tak roztomilý, že jsem nemohla jinak.

Navíc myšlenka, že nebudu sama, byla lákavá. Štěně vypadalo jako malý vlčák, ale bylo „střihlé“ dalšími rasami. Cítila jsem se šťastná. Ráno už ne tolik, protože pejsek celou noc vyl. Nespal celý činžák.

Kromě toho jsem si musela vzít dovolenou a starat se o Mufa. V průběhu týdne na mě postupně zvonili všichni obyvatelé našeho vchodu a ptali se mě, jak dlouho tu ještě budeme s Mufem bydlet.

Labilní soused Mráz vyhrožoval, že spáchá sebevraždu, protože sedm nocí nespal. Štěně evidentně nebylo zaručený prostředek, jak se seznámit, ale jak se zbláznit.

Mráz vypadal tak zdeptaně, že jsem ho ubezpečila, že teď s Mufem na několik dní odjedeme, aby měl v noci klid a nemyslel na násilné ukončení života.

Boty za čtyři tisíce

Vzala jsem Mufa na naši chatu, která sousedí s potokem a s lesem, jen z jedné strany s lidským obydlím, kde tehdy přebývala stařenka Rejsková, hluchá jako poleno. Muf vyl už jen část noci, trochu jsem spala.

Ráno mě zastihlo na verandě, četla jsem Máchův Máj, protože jsem si říkala, že se to k měsíci květnu hodí. Štěně bylo tiché, a tak jsem si vychutnávala každý verš. Vyrušil mě výkřik: „Paní, žere vám boty!“ Vyskočila jsem.

Lekla jsem se mužského hlasu, který bych zde neočekávala. Chlap stál za plotem na pozemku patřícím babičce Rejskové a ukazoval na Mufa, který mi právě vášnivě demoloval pravý střevíc. Boty za čtyři tisíce byly beznadějně zničené.

Vytrhla jsem štěněti střevíc, ale bylo samozřejmě už pozdě. Chtělo se mi brečet. Chlap se představil jako synovec stařenky Rejskové, který jí přijel pomoci se zahradou.

Pochopila jsem, že se asi také nevyspal, protože okno do ložnice, kde jsem nocovala se štěnětem, jsem nechala pootevřené. „Slyšel jste v noci něco?“ ptala jsem se s úzkostí. „Něco tady příšerně vylo!“ odpověděl bez zaváhání.

„Dobře že je tetička úplně hluchá,“ dodal s úsměvem. A neodpustil si dotaz: „Budete tady dlouho?“ Pravila jsem: „Nebojte se, brzo vypadneme, v pondělí už musím do práce.“

Jedině s Mufem

Trapným situacím neměl být bohužel konec. Odpoledne jsem usnula v houpacím křesle na terase, ostatně není divu, když Muf tolik nocí srdceryvně vyl.

Kříženec vlčáka a bůhvíčeho, nejspíš však nějakého norníka, se v nestřežené chvilce podhrabal pod drátěným plotem, pronikl na sousední pozemek a zdevastoval tam, na co přišel.

K smrti vyděsil slepice, sežral ponožky, které se sušily na šňůře, roztrhal paní Rejskové čerstvě vypranou zástěru a rozcupoval dva páry obuvi.

Teprve pak ho objevil Rejskové synovec, který si dal rovněž po obědě šlofíčka a nyní se rozhodl pokračovat v práci na pozemku. Zaburácel:

„No jen se pojďte podívat, co tu ten váš čokl všechno provedl!“ Pes zrovna horečně hrabal na sousedčině zahrádce v pořadí asi čtvrtou noru. Chlap mi ho podal přes plot, naštěstí se smál.

Navrhla jsem, že škodu zaplatím, on však tvrdil, že žádná nevznikla, protože zástěra, ponožky a tetiny škrpály neměly žádnou hodnotu. Hovor přerušily pekelné zvuky, štěně kašlalo a zvracelo ty ponožky.

„A co kdybychom šli večer do hospody na panáka?“ navrhl můj nový soused. „Jedině s Mufem,“ odpověděla jsem. Muf nechyběl ani na naší svatbě, měl kolem krku slavnostní mašli.

Marie P. (51), střední Čechy