Spal a spal a nebyl vůbec k probuzení. Myslela jsem si, že to je epidemie, která nás všechny zasáhla. Netušila jsem, že za tím stojí nebezpečí, které si vyžádá synovu smrt.

Blížilo se jaro a venku se střídalo počasí. Jeden den jsme přišli domů z vycházky promáčení, druhý den jsme byli zpocení jako by už bylo léto. Já jsem vstávala první a připravila snídani. Chřipka nás pohlcovala jednoho po druhém.

Nejdříve začal pokašlávat a posmrkávat mladší Otík. Do dvou dnů se s virózou potýkala nejen Pavlínka, ale i manžel. Odpoledne jsem přišla z práce do našeho lazaretu.

Manžel byl protivný, jako každý chlap s rýmou, Pavlínka si v posteli hrála s panenkami a Otík tvrdě spal, měl jen zvýšenou teplotu.

Nemohla jsem ho probudit

Když spal i po dvou hodinách, začala jsem být znepokojená. Ptala jsem se manžela, od kdy spí. Ten se zamyslel a odpověděl, že usnul po obědě. Zavolala jsem kamarádce zdravotní sestřičce, jestli se jí to zdá normální, že spí téměř už sedm hodin.

Odpověděla mi, že nemocné dítě s virózou skutečně takto dlouho může spát. Doporučila mi však ať ho zkusím vzbudit a zavolám jí, jak reaguje. Otík na mé podněty nereagoval, začala jsem jím třást, ale oči neotevřel.

Okamžitě jsem volala zpět kamarádce a ta mi řekla, ať okamžitě volám záchranku a ona pojede rovnou do nemocnice, kde na mě bude čekat.

Převoz do nemocnice

Když záchranka dorazila, šlo vše ráz na ráz. Zkoušeli Otíka také probudit, když se jim to nepodařilo, okamžitě se rozhodli pro převoz do nemocnice. Dojela jsem chvíli po sanitce. Otík už ležel napojený na ventilátoru.

Lékaři mě začali zpovídat, co předcházelo tomu stavu, než jsem zavolala záchranku. Říkala jsem, že měl rýmu a zvýšenou teplotu, že nemocná je i dcera a manžel, že celé odpoledne prospal a po několika hodinách nebyl k probuzení.

Nastala mozková smrt

Ráno se Otíkovi přitížilo, uvedli ho do umělého spánku. Důvod byl stále nevyjasněný. Lékaři se rozhodli, že syna odešlou na vyšetření a převezli ho do jiné nemocnice. Odtamtud přišla zdrcující zpráva. Mozek vykazoval jen minimální činnost.

U našeho Otíka nastala mozková smrt a jediné řešení bylo odpojit ho od přístrojů. Takové zprávě se nedalo uvěřit. V pondělí byl ještě ve školce a v pátek se rozhoduje o tom, jestli vůbec bude žít? Lékař vybídl mě a manžela, abychom se šli s Otíkem rozloučit.

Telefonát od policie

Jak se něco takového mohlo stát? Cestou domů jsme nepromluvili ani slovo. Druhý den jsme šli zařídit pohřeb. V tom zoufalství mi náhle zavolalo skryté číslo. Nejdříve jsem váhala, ale nakonec jsem ho zvedla. Byla to policie.

Nechápala jsem, proč chtějí, abychom přijeli. Nebylo nám jasné, proč s námi chtějí mluvit o našem Otíkovi. V ten moment vám běží hlavou, co ještě se mohlo stát, aby to řešila policie? Pochybila snad nemocnice a náš chlapeček tu mohl být?

Synka nezabila chřipka

K velkému překvapení s námi chtěli mluvit odděleně. Nechápala jsem, proč nás při tak velké bolesti chtějí ještě rozdělit. Oni nám ale stroze a velmi odměřeně sdělili, že toxikologický rozbor prokázal přítomnost látek, které byly pravděpodobnou příčinou smrti.

Pohřeb bude tedy třeba odložit kvůli důkladné pitvě. Chtěli po nás, abychom každý zvlášť a samostatně podali vysvětlení, jak k tomu mohlo dojít. Syn měl v tělíčku silné léky proti depresím, a to ve velkém množství. Takové léky jsme doma vůbec neměli!

Neměla jsem tušení, kde by k něčemu takovému Otík přišel, vždyť to bylo malé dítě, to si je přeci nemohlo nikde koupit.

Bylo to předávkování

Za dva dny nás opět zavolali. V rukou už drželi pitevní protokol, ve kterém stálo, že příčina smrti bylo předávkování silnými antidepresivy. Bylo to pro mě jako rána pěstí, po které jsem se nechtěla zvednout.

Samozřejmě jsem věděla, že na vině nejsem já, ani manžel, ani dcera. Ale kdo tedy?

Rozjelo se vyšetřování

Následovala domovní prohlídka. Nic se nenašlo, všechny léky, které jsme měli doma, zabavili s tím, že půjdou na expertízu. Zabavili nám i počítač. Chtěli vidět věci našeho syna. Za pár dnů se výslechy opakovaly. Manžel se mi hroutil před očima.

Snažili se nám vrýt do hlavy naši vinu. Byli jsme pod obrovským tlakem. Vyšetřování se ubíralo tím směrem, že jsme Otíka naládovali prášky s úmyslem ho utlumit, aby nezlobil. Po dalším týdnu bylo evidentní, že chtějí případ uzavřít a je jim jedno, koho obviní.

Tentokrát si vzali na mušku dceru. Léky mu do pití mohla přimíchat ona. Bylo to celé tak absurdní!

Zbytečná smrt

Byla jsem znechucená a v duchu si začala znovu přehrávat poslední den, kdy jsem přivedla Otíka ze školky. Instinkt mě vedl. A najednou jsem si vybavila, jak mi v jednu chvíli Otík řekl, že mu kamarád ve školce dal nějaké bonbónky.

Vyrazila jsem do předsíně a v kapse Otíkova batůžku, který unikl pozornosti policistů, jsem našla krabičku s malými bílými bonbonky. Okamžitě jsem zavolala policii. Ta batoh okamžitě zabavila.

Nakonec se ukázalo, že ty léky mu skutečně dal jeho starší kamarád ve školce s tím, že to jsou dobré bonbonky. Syn si je vzal, když přišel domů…

Jana M. (51), střední Čechy