S tetou Janou jsem si vždycky skvěle rozuměla, lépe než s vlastní matkou. Když náhle zemřela, našla si cestu, aby mi sdělila něco důležitého…

Bohužel, ke svým rodičům jsem neměla dobrý vztah, nikoli však mojí vinou. Když jsme byly se sestrou Bětkou malé, byly často v práci a my jsme tak většinu času trávily samy doma, nebo nás hlídala teta Jana nebo jsme byly u babičky s dědou.

A když už rodiče doma byli, často se hádali, i před námi. Křičeli na sebe, občas padaly i urážky, nadávky a sprostá slova. Zejména táta byl hodně cholerický a leckdy chybělo málo, aby ve vzteku matku i uhodil.

Bála jsem se ho a vlastně jsem k němu nikdy nenašla hezký vztah. Nedal mi k tomu šanci. Z dětství jsem tak nejraději vzpomínala právě na tetu Janu, která si na nás se sestrou vždycky udělala čas.

Chodila s námi na procházky, na dětské hřiště, učila nás hrát na klavír, a pekla moc dobré koláče.

Sestra odešla z domu

Jak jsem dospívala, bylo to s rodiči čím dál tím horší. S matkou se alespoň občas dalo mluvit, i když svěřovat jsem se jí nemohla a nechtěla. I k tomu jsem měla tetu Janu. Otec pro mě byl naprosto cizí člověk.

Mně ani sestře nechtěl nic dovolit, párkrát došlo dokonce i na facku. Nenáviděla jsem ho. Přála jsem si od rodiny co nejdříve odejít. To samé chtěla i Bětka. Byla o dva roky starší a dostala k tomu tedy příležitost dřív. Našla si kluka, u kterého mohla bydlet.

Když doma oznámila, že se stěhuje, bylo mi smutno. Táta nadával, ale už byla plnoletá, a tak nic nezmohl.

U tety jsem nacházela útěchu

Sestřin odchod jsem nesla těžce. Byla mým spojencem, kterého jsem ztratila. Čím dál častěji jsem proto bývala u tety Jany, která bydlela asi kilometr od nás. Byla to sestra mé matky, o deset let starší. Sama děti mít nemohla, a tak mě brala jako svou dceru.

Radila mi s kluky i s oblékáním, mohla jsem se jí s naprostou důvěrou s čímkoli svěřit. A když náhle zemřel její muž na infarkt, byly jsme si ještě bližší.

Nečekaně odešla na druhý břeh

Po smrti strýce žila teta sama. Bylo jí osmapadesát let a nikdy si na své zdraví ani slůvkem nepostěžovala. O to větší pro mě byl šok, když jsem k ní jednou odpoledne přišla a našla jsem ji bezvládně ležet v kuchyni na podlaze.

Okamžitě jsem zavolala záchranku, i když jsem věděla, že je to nejspíš marné. Moje tušení posléze potvrdil i lékař ze záchranné služby. Můj špatný vztah k otci se pak ještě prohloubil, když se s matkou před pohřbem pohádali a on tam pak schválně nepřišel.

Jasně jsem slyšela, jak řekl matce. „Co je mi po ní. Neměl jsem ji rád, tak proč bych se s ní měl chodit loučit.“

Našla jsem si přítele

V osmnácti letech jsem následovala příkladu své starší sestry. Ještě během středoškolského studia jsem si našla staršího kluka, který už vydělával peníze a přestěhovala jsem se k němu.

Cítila jsem velkou úlevu a možná i trochu zklamání, že rodičům to vlastně bylo jedno. Přestala jsem se s nimi stýkat. Nepozvala jsem je pak ani na svoji svatbu. Úplně stejně se zachovala i sestra.

Štěstí a rodinná pohoda, které mi byly v dětství odepřeny, jsem konečně na vlastní kůži poznala až tehdy, když jsme s Jakubem měli vlastní děti.

S rodiči jsem se nevídala

Uběhlo několik let. Se sestrou jsme rodiče nenavštěvovaly. Na narozeniny a Vánoce jsme jim pouze poslaly přání. O tom, že se otec s matkou rozvedli, jsem se dozvěděla pouze zprostředkovaně. Tehdy jsem se snažila matku kontaktovat a skutečně jsem se s ní sešla.

Ze setkání jsem si ale odnesla dojem, že jí nijak nechybím. Čas utíkal a já v sobě měla své ne moc šťastné dětství uzamčené ve třinácté komnatě. Kdykoli někde přišla řeč na rodiče nebo na dávná léta, raději jsem mlčela.

Noční zážitek

Jednu noc, krátce po mých čtyřicátých narozeninách, jsem prožila něco podivného a tajemného. Vzbudila jsem se ve dvě hodiny a spatřila, jak u mé postele stojí moje milovaná teta Jana.

Polekala jsem se a chtěla vzbudit manžela, ale ona mi gestem naznačila, ať to nedělám. Potom ke mně chvíli promlouvala. Řekla mi, že bych rodičům a hlavně otci měla odpustit. Vůbec jsem nechápala, co se to děje. Tetin duch zakrátko zmizel, ale já už do rána neusnula.

Vyhledali jsme rodiče

Tato situace se opakovala v dalších týdnech ještě několikrát. Pak mi jednoho dne zavolala sestra Bětka. Vyšlo najevo, že také jí se tetičky přízrak v noci zjevuje. Domluvily jsme se spolu, že se sejdeme a společně se dopátráme, co je s našimi rodiči.

Tak se i stalo. Zjistily jsme, že matka je v ústavní péči, protože trpí Alzheimerovou chorobou. Navštívily jsme ji, ale poznávala nás jen chvílemi. Otce jsme našly v nemocnici. Bojoval s rakovinou a prognóza byla špatná. Byl překvapen, že jsme za ním přišly.

Než zemřel, usmířili jsme se

Otevřeně jsme si spolu všichni promluvili. Omluvil se nám za to, jakým byl špatným tátou a my jsme mu následně se slzami v očích odpustily. Dva týdny nato zemřel. Po jeho smrti se mi tetičky duch zjevil ještě jednou a poděkoval mi.

Dodnes jsem vděčná, že se mi tetička tímto způsobem ze záhrobí ozvala. Po dlouhých letech jsem konečně našla klid v duši – s pocitem odpuštění se mi žije mnohem lépe!

Pavlína J. (48), severní Čechy