V naší rodině byl tento sport zakázaný díky dávné tragedii. Neumím lyžovat já ani moje děti. Až vnučka si lyže vybojovala.
Ten příběh z mého dětství provázel naši rodinu až do nedávné doby. Tehdy byl začátek roku a moje starší sestra Iveta se s třídou vydala na povinný lyžařský výcvik, který býval v 7. třídě. První tři dny byly v pohodě. Vzpomínali jsme svorně na sestru, protože venku byl velký nečas. I u nás ve městě byla pořádná chumelenice a na horách řádil k tomu všemu vichr. Čtvrtý den zazvonil telefon. Byla to třídní mé sestry. Hovor začínal slovy: „Musím vám sdělit, že Iveta měla nehodu.“ Spadla na lyžích z několikametrového srázu. Trochu složitě a s chvějícím se hlasem nám sdělila, že sestra byla dopravena do nemocnice a bude umístěna na ARO. Okamžitě jsme za ní vyjeli. Nikdy na tu chvíli nezapomenu, když jsem svou vždy rozesmátou sestru viděla na všech těch přístrojích. Byla v kómatu.
Zoufali jsme si
Lékař nám sdělil, že sice je mimo ohrožení života, ale prozatím se nedá říct, co přijde. Rodiče dostali podepsat několik dokumentů a v tom paklíku najednou narazili na Souhlas s darováním orgánů. To maminku úplně položilo. A já z toho mám hororové sny dodnes. Uběhl první den, druhý a třetí jsme se dozvěděli, že se stav zhoršil a je nutné operovat. Každý den u sestry někdo z naší rodiny byl. Četli jsme ji, vyprávěli, hladili a lákali zpět do života. Lékaři nás začali připravovat na nejhorší. Až najednou ráno, když jsme se vypravovali za sestrou, zazvonil telefon: „Jestli můžete, ihned přijeďte, vaše dcera se probírá a zdá se, že je vše v pořádku.“ Vnímali jsme to jako zázrak. Maminka i tatínek plakali. Na něco takového jsme nemohli samozřejmě zapomenout.
Na hory? Nepojedeš!
Nebylo tedy divu, že jsem se na lyže po této události nikdy nepostavila, a stejně ani žádné z mých dětí – a lyžovat neumí sni žádné z dětí mé sestry Ivety. Ale jak se říká – odříkaného chleba největší krajíc. Mému synovi se narodila dcera, kterou jako by ten nebezpečný sport přitahoval. Čím více jsme ji odrazovali a děsili, tím tvrdohlavější byla. Až si lyžování prosadila. Dnes je vnučce třináct a patří v tomto sportu mezi velké naděje. Překonala naši rodinnou fóbii. Díky ní se prolomil strach, který v naší rodině vládl celé dvě generace. V jejích šlépějích se totiž vydali i její mladší sestra a bratr.
Ludmila (49), Jablonecko
