Otec celý život odmítal létat. Bál se, že s ním letadlo spadne. Ke kulatinám jsme mu proto koupili nevšední dárek.
Náš táta byl bodrý chlapík, pravý Valach, který se vrhal i v pozdním věku do všeho po hlavě. Jediné, čeho se bál, bylo létání. Jeho kamarád Pepík vlastnil malé sportovní letadlo a řadu let ho přemlouval, aby se spolu vydali na výlet vzduchem. K šedesátinám jsme mu ten let domluvili a zaplatili a táta musel říct konečně ano. Domluvili se, že spolu odletí na víkend do Kašperských hor. Večer před odletem byl tatínek velice nervózní, a tak jsme mu navrhovali, aby let zrušil, ale zároveň jsme dodávali, že se připraví o jedinečný zážitek. Nakonec řekl, že přeci není žádná bábovka a poletí. I když byl pátek, doprovodili jsme jej všichni. Jela jsem já s mužem, bratr s dětmi i maminka. Loučení bylo, jako bychom se měli vidět naposledy v životě. Bylo to dojemné a já si uvědomila, jaká jsme skvělá rodina a jak se máme všichni rádi. Poslední slova tatínka byla: „Já ten let nepřežiju!“ Malé letadlo se rozjelo po dráze a začalo se vznášet k azurové obloze. Všichni jsme mávali, jak to nejvíce šlo.
Propadli jsme panice
Po sobotním obědě jsme se oddali siestě, ze které nás vyrušil můj bratr. „Zapni rychle televizi,“ vyhrkl ze sebe. Nevěděla jsem proč, ale v jeho hlase bylo něco zlověstného. Už jsem jen zaslechla, že se odpoledne zřítilo malé letadlo. Na palubě byl pilot a jeden pasažér, nehodu prý nepřežili. Přesné příčiny havárie v ten moment zatím nebyly známy. Na místě zasahovaly všechny složky integrovaného záchranného systému. Okamžitě jsme se s bratrem rozhodli, že se tam vydáme, ale mamince zatím nic neřekneme. Během patnácti minut jsme byli na cestě a za necelé dvě hodiny na místě. V poli ještě zasahovali policisté a lidé z ústavu pro odborné zjišťování příčin leteckých nehod. Malé letadlo bylo zcela zdemolované. Jeho barvy odpovídaly tomu, jaké měl Pepík. Propadli jsme depresi. Seděli jsme v blízké restauraci a přemýšleli, jak to řekneme mamince. Pak jsme sedli do auta a vyrazili k domovu. Cestou jsme zastavili u bratra a svolali rodinnou radu. Nakonec jsme se sebrali a vyrazili s těžkým srdcem k mamince…
Překvapení ve dveřích
V tichém smutku jsme stáli u dveří a čekali, až maminka otevře. Dveře se konečně rozlétly a v nich – tatínek! Živý, zdravý a rozesmátý! Hned na nás chrlil záplavu slov, jak úžasný let byl a jak si ho užil. Neschopni slova jsme se usadili v obýváku a poslouchali a poslouchali… Až po dobré půlhodince se vzpamatoval bratr a začal se šíleně smát. Nahlas a naprosto nakažlivě. A po něm jsme začali i všichni ostatní. Tatínek ani maminka nechápali, čemu se bláznivě smějeme tak, že nemůžeme přestat. Až posléze, když jsme se uklidnili, jsme začali vyprávět svůj příběh. Jak jsme si mysleli, že tatínek s kamarádem havarovali. Je tomu dnes už mnoho let, tatínek se těší dobrému zdraví a říká, že se dožije stovky, protože koho pohřbí za živa, ten se dožije vysokého věku.
Lenka (59), Valašské Meziříčí
