Dlouho nám trvalo, než jsme pochopili, že manželství naší jediné dcery není šťastné ani spokojené. Vzala si násilníka, který ji dlouhé měsíce brutálně týral.
Toužila jsem po velké rodině, ale nakonec mi osud dopřál jedinou dceru. O to víc jsem se o ni strachovala. Asi až moc, ale srdce si poroučet nedá. Hlídala jsem ji jako oko v hlavě. Možná, nebo spíš určitě, to bylo důvodem jejího brzkého odchodu z domova.
Našla si schválně střední školu hodně daleko od domova, aby mohla bydlet na internátě. „Mami, já se doma dusím. Vždyť ty se mnou pořád zacházíš jako s miminkem!“ vyčítala mi a já musela nechtíc přiznat, že na tom něco pravdy je. Jenže i manžel měl o ni starost.
Ale nedával to tak okatě najevo, jako já. I přes všechny drobné rozepře jsme spolu vycházeli dobře. Helenka se prostě osamostatnila a nám nezbylo nic jiného, než to respektovat.
Dceřin přítel na mě udělal dobrý dojem
Krátce po maturitě nám oznámila, že se nastěhuje ke svému příteli. Samozřejmě jsme měli spoustu otázek, ale nějakých konkrétních odpovědí jsme se nedočkali. Když k nám měli přijet mladí na oběd, byla ve mně malá dušička. Jaký ten kluk bude? A čím se živí?
A hlavně, má naši Helenku rád? Bude na ni hodný? Myšlenky se mi honily zběsile hlavou. Skoro jsem přeslechla zvonek. Na prahu stál pohledný muž s kyticí a lahví vína. Hned na první pohled mi byl sympatický. Slušný a chytrý.
Byl učitel na střední škole a na Helence mohl samou zamilovaností oči nechat. Pod stolem se spolu naši mladí drželi za ruce a mě to úplně dojalo. Hned jak odjeli, jsem se zeptala manžela, co si o Mirkovi, Helenčině příteli, myslí. K mému údivu tak nadšený, jako já, nebyl.
Helenka nám přestala volat
„Abych pravdu řekl, nevím. Mám z něho takový divný pocit!“ přiznal manžel, ale já se mu vysmála. Myslela jsem si, že na svoji jedinou dceru žárlí! Netušila jsem, jak velkou pravdu můj muž má.
Helenka mi ob den telefonovala, ale její návštěvy byly čím dál řidší. Potom ustaly úplně. „Mám moc práce! Jsem nemocná! Nemám čas! Nechce se mi!“ vymlouvala se pokaždé, když jsem ji zvala domů.
O tom svém Mirkovi skoro nemluvila, a když jsem se na něho zeptala, skoro nic neřekla. Postupem času mi to všechno začalo být divné. Napadlo mě, zda se s ním nerozešla a nám to z nějakého důvodu tají. Nebo je úplně všechno jinak? „Musíme jet za Helenkou.
A hned!“ oznámila jsem nekompromisně manželovi. Když uviděl moje odhodlání, netroufl si odporovat. Ještě téhož odpoledne jsme se vydali na dvě stě kilometrový výlet.
Dcera byla samá modřina
Dorazili jsme za tmy a čekali, že nás dcera vřele přivítá. Místo hezké mladé ženy nám přišla otevřít troska. Hubená, rozcuchaná, pod okem modřina a na pažích fialovo žluté podlitiny.
Rozbité zrcadlo a prokopnuté dveře u skříně jen dokreslovaly hororovou atmosféru. „Tady zůstat nemůžete, za chvíli přijde Mirek!“ zašeptala vyděšeně a chystala se nám zabouchnout dveře před nosem.
Manžel strčil duchapřítomně nohu na práh a proti dceřině vůli vstoupil do bytu. Já polykala slzy. Nemohla jsem vůbec uvěřit, jak se naše Helenka změnila. „Sbal si věci, jedeš s námi!“ zavelel můj muž. Vůbec jsem ho nepoznávala.
Helenka ale jen mlčky kroutila hlavou, že nesmí. Byla jako vyměněná! Z veselého a sebevědomého děvčete se stala skoro nesvéprávná bytost. Její strach byl opodstatněný. Po chvíli se za našimi zády ozval křik. Její přítel se vrátil domů.
„Co tady děláte, vypadněte!“ zařval a než jsme se vzpamatovali, popadl Helenku za paži a odtáhl ji do koupelny, kde ji zamkl. Potom strčil do manžela, až se zapotácel. Začali se prát. Rychle jsem vytáhla z kabelky telefon a zavolala na policii.
Roztřeseným hlasem jsem líčila, co se děje. Přijeli za chvíli. Byl nejvyšší čas. Manželovi tekla z nosu a pusy krev. Přišel o přední zub. Helenka v té koupelně omdlela, bála se o nás víc než o sebe.
Odvezli jsme ji do nemocnice, kde nám řekli, že jsme ji vysvobodili v nejvyšší čas. Měla totiž zlomená žebra a od nich poraněnou plíci. I když jsme dceru vysvobodili, dodnes si vyčítám svoji důvěřivost. Měla jsem Helenku víc hlídat, přestože byla dospělá.
Člověk nikdy neví, co všechno se může stát! Dcera se nastěhovala zpátky domů. Je vystrašená, protože její přítel, nebo spíš nepřítel, dost za svoje násilí jen podmíněný trest. Je na svobodě a vyhrožuje nám všem pomstou.
Helena T. (59), východní Čechy
