Domů     Dceru jsme zachránili na poslední chvíli
Dceru jsme zachránili na poslední chvíli
5 minut čtení

Dlouho nám trvalo, než jsme pochopili, že manželství naší jediné dcery není šťastné ani spokojené. Vzala si násilníka, který ji dlouhé měsíce brutálně týral.

Toužila jsem po velké rodině, ale nakonec mi osud dopřál jedinou dceru. O to víc jsem se o ni strachovala. Asi až moc, ale srdce si poroučet nedá. Hlídala jsem ji jako oko v hlavě. Možná, nebo spíš určitě, to bylo důvodem jejího brzkého odchodu z domova.

Našla si schválně střední školu hodně daleko od domova, aby mohla bydlet na internátě. „Mami, já se doma dusím. Vždyť ty se mnou pořád zacházíš jako s miminkem!“ vyčítala mi a já musela nechtíc přiznat, že na tom něco pravdy je. Jenže i manžel měl o ni starost.

Ale nedával to tak okatě najevo, jako já. I přes všechny drobné rozepře jsme spolu vycházeli dobře. Helenka se prostě osamostatnila a nám nezbylo nic jiného, než to respektovat.

Dceřin přítel na mě udělal dobrý dojem

Krátce po maturitě nám oznámila, že se nastěhuje ke svému příteli. Samozřejmě jsme měli spoustu otázek, ale nějakých konkrétních odpovědí jsme se nedočkali. Když k nám měli přijet mladí na oběd, byla ve mně malá dušička. Jaký ten kluk bude? A čím se živí?

A hlavně, má naši Helenku rád? Bude na ni hodný? Myšlenky se mi honily zběsile hlavou. Skoro jsem přeslechla zvonek. Na prahu stál pohledný muž s kyticí a lahví vína. Hned na první pohled mi byl sympatický. Slušný a chytrý.

Byl učitel na střední škole a na Helence mohl samou zamilovaností oči nechat. Pod stolem se spolu naši mladí drželi za ruce a mě to úplně dojalo. Hned jak odjeli, jsem se zeptala manžela, co si o Mirkovi, Helenčině příteli, myslí. K mému údivu tak nadšený, jako já, nebyl.

Helenka nám přestala volat

„Abych pravdu řekl, nevím. Mám z něho takový divný pocit!“ přiznal manžel, ale já se mu vysmála. Myslela jsem si, že na svoji jedinou dceru žárlí! Netušila jsem, jak velkou pravdu můj muž má.

Helenka mi ob den telefonovala, ale její návštěvy byly čím dál řidší. Potom ustaly úplně. „Mám moc práce! Jsem nemocná! Nemám čas! Nechce se mi!“ vymlouvala se pokaždé, když jsem ji zvala domů.

O tom svém Mirkovi skoro nemluvila, a když jsem se na něho zeptala, skoro nic neřekla. Postupem času mi to všechno začalo být divné. Napadlo mě, zda se s ním nerozešla a nám to z nějakého důvodu tají. Nebo je úplně všechno jinak? „Musíme jet za Helenkou.

A hned!“ oznámila jsem nekompromisně manželovi. Když uviděl moje odhodlání, netroufl si odporovat. Ještě téhož odpoledne jsme se vydali na dvě stě kilometrový výlet.

Dcera byla samá modřina

Dorazili jsme za tmy a čekali, že nás dcera vřele přivítá. Místo hezké mladé ženy nám přišla otevřít troska. Hubená, rozcuchaná, pod okem modřina a na pažích fialovo žluté podlitiny.

Rozbité zrcadlo a prokopnuté dveře u skříně jen dokreslovaly hororovou atmosféru. „Tady zůstat nemůžete, za chvíli přijde Mirek!“ zašeptala vyděšeně a chystala se nám zabouchnout dveře před nosem.

Manžel strčil duchapřítomně nohu na práh a proti dceřině vůli vstoupil do bytu. Já polykala slzy. Nemohla jsem vůbec uvěřit, jak se naše Helenka změnila. „Sbal si věci, jedeš s námi!“ zavelel můj muž. Vůbec jsem ho nepoznávala.

Helenka ale jen mlčky kroutila hlavou, že nesmí. Byla jako vyměněná! Z veselého a sebevědomého děvčete se stala skoro nesvéprávná bytost. Její strach byl opodstatněný. Po chvíli se za našimi zády ozval křik. Její přítel se vrátil domů.

Násilník je na svobodě

„Co tady děláte, vypadněte!“ zařval a než jsme se vzpamatovali, popadl Helenku za paži a odtáhl ji do koupelny, kde ji zamkl. Potom strčil do manžela, až se zapotácel. Začali se prát. Rychle jsem vytáhla z kabelky telefon a zavolala na policii.

Roztřeseným hlasem jsem líčila, co se děje. Přijeli za chvíli. Byl nejvyšší čas. Manželovi tekla z nosu a pusy krev. Přišel o přední zub. Helenka v té koupelně omdlela, bála se o nás víc než o sebe.

Odvezli jsme ji do nemocnice, kde nám řekli, že jsme ji vysvobodili v nejvyšší čas. Měla totiž zlomená žebra a od nich poraněnou plíci. I když jsme dceru vysvobodili, dodnes si vyčítám svoji důvěřivost. Měla jsem Helenku víc hlídat, přestože byla dospělá.

Člověk nikdy neví, co všechno se může stát! Dcera se nastěhovala zpátky domů. Je vystrašená, protože její přítel, nebo spíš nepřítel, dost za svoje násilí jen podmíněný trest. Je na svobodě a vyhrožuje nám všem pomstou.

Helena T. (59), východní Čechy

Související články
5 minut čtení
Myslela jsem, že mě už v mém věku žádné milostné dobrodružství nečeká. Ale ono přišlo a bylo dokonalé. Bohužel jen chvíli... Bude to už jedenáct let, co jsem ovdověla. Než mi zemřel manžel, nikdy jsem vlastně nežila sama. V dětství byl náš dům plný příbuzných, později jsem bydlela na internátě a po svatbě se kolem mě pořád někdo točil. A najednou bylo ticho. Nejhorší nebyly dlouhé večery, ale p
3 minuty čtení
Dopis od babičky hýčkám dodnes, nikdy bych ho nevyhodila ani neztratila. Skrývá totiž důležité poselství, které mi pomohlo žít dál. Když mi zemřela babička, měla jsem pocit, že se svět zastavil. Bylo mi osmadvacet, měla jsem práci, přátele i plány, ale všechno najednou ztratilo smysl. Babička byla mým bezpečným přístavem. Když mě něco trápilo, poznala to dřív, než jsem promluvila. „Srdce se
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Puškin o vlas unikl vyhnanství na Sibiři
historyplus.cz
Puškin o vlas unikl vyhnanství na Sibiři
Zakladatel moderní ruské literatury Alexandr Sergejevič Puškin trpí pocitem, že v něm žijí dvě rozdílné bytosti. Jednou je plodný básník a tou druhou nadutý, domýšlivý hejsek, svárlivý rváč, karbaník a záletník. Vystihl se dokonale…   Světlo světa spatřil Alexandr Sergejevič Puškin 6. června 1799 (podle juliánského kalendáře 26. května) v Moskvě. Nadmíru společenští rodiče přenechávají
Dusno s manželkou Švehlíka na premiéře
nasehvezdy.cz
Dusno s manželkou Švehlíka na premiéře
Zavládla snad krize i v druhém manželství hvězdy seriálu Kriminálka Anděl Davida Švehlíka (54)? Média herce chválila, že dorazil na premiéru filmu Wirbel do pražského Kina Pilotů, a to i se ženou, u
Posilovna pro zdravé vlasy
nejsemsama.cz
Posilovna pro zdravé vlasy
Zdravé a silné vlasy nemusejí být nedostižným cílem. To, jak vypadají, je odrazem jídelníčku i vlasové péče. Jak posílit slabé vlasy? Jednoduše. Dopřejte jim správnou péči, a to jak zevnitř, tak i zvenčí. Nakrmte je Když je v těle něco v nepořádku, často se to nejdříve projeví právě na vlasech nebo nehtech. Především v zimě je na místě zamyslet se nad tím,
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
panidomu.cz
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
Únik z vánočního shonu do časů našich předků Kde v dnešním zrychleném světě najít ten pravý, klidný duch svátků? Když se kolem nás nákupní centra plní spěchem a výlohy blikají až příliš hlučně, občas zatoužíme prostě zpomalit. Chceme dýchnout atmosféru starých časů, kdy se adventní čas měřil vůní dřeva, lidovým zpěvem a tichým očekáváním. Pokud