Když jsme s manželem začali jezdit na chatu, spatřili jsme jednou večer na okraji lesa záhadnou dívku. Ale jakmile jsme se k ní přiblížili, rozplynula se do ztracena…
Před sedmi lety jsme si s manželem Ludvíkem koupili malou chatu na Šumavě. Oba dva jsme byli v práci velice vytížení, a tak nám víkend strávený v krásné a tiché přírodě vždy pomohl načerpat novou energii. Po čase se z chatky stal náš druhý domov a trávili jsme tam stále více času. Dokud děti bydlely doma, jezdily na chatu s námi. Až teprve když vyrostly a postavily se na vlastní nohy, užívali jsme si na chatě vytouženého klidu pouze já s Ludvíkem.
Pozorovala nás
Naše chatka byla malá, třípokojová, a stála na poměrně osamělém místě. Nejbližší sousedé měli své stavení asi kilometr od nás. Nikdy jsme se tam ale nebáli. Místní lidi jsme znali a až k nám na okraj vesničky chodil jen málokdo, proto mě jednou dosti překvapilo, když jsem si všimla, že na kraji lesa někdo stojí. Byl už podvečer a stmívalo se, ale jasně jsem viděla obrysy dotyčné postavy. Podle její výšky a útlosti jsem odhadovala, že půjde nejspíš o dívku nebo mladou ženu. Upozornila jsem na to manžela.
Zmizela v lese
Ludvík měl vždy ve zvyku raději jednat než o něčem jen tak spekulovat, a tak na dívku zavolal, a když nereagovala, vydal se směrem k ní. Dívka však náhle začala couvat a pak se ztratila mezi stromy. Nějaký čas jsme s manželem strávili úvahami nad tím, o koho se mohlo jednat. Nakonec jsme dospěli k závěru, že se bude nejspíš jednat o dceru nebo vnučku některého ze sousedů, kterou přepadla zvědavost a vydala se prozkoumávat okolí. Podle našeho odhadu jí mohlo být kolem patnácti let. Večer jsme si pak šli lehnout a už o tom dále nemluvili.
Stále jsem na ni myslela
Mně to však stále vrtalo hlavou. Něco se mi na té dívce nezdálo, ale ať jsem přemýšlela, jak jsem přemýšlela, nemohla jsem přijít na to, co to je. Až druhý den mi to došlo. Jednalo se o její oblečení, jako by na sobě měla noční košili. Ale tehdy jsem tomu větší význam nepřikládala a už vůbec mě nenapadlo, svěřit se s tím manželovi. Myslela jsem si, že je to součást nějaké dětské hry. Že se dívka odpojila od kamarádek a zatoulala až k naší chatě, chvíli nás zvědavě pozorovala a pak se zase vrátila k ostatním. Tohle moje vysvětlení se zdálo být celkem pravděpodobné a uspokojovalo mě. Jenže druhý den navečer se vše změnilo…
Vrátila se
Byla jsem zrovna v kuchyni a čistila houby, které to odpoledne Ludvík přinesl. Najednou jsem měla pocit, jako by mě něco „nutilo“, abych s prací přestala a podívala se z okna. Udělala jsem to a překvapeně zamrkala. Ta dívka ze včerejška tam byla znovu! To už se mi opravdu zdálo divné. Pověděla jsem to muži. Ten však, místo toho, aby se šel dívky zeptat, co je zač a odkud přišla, vzal do ruky fotoaparát a dotyčnou vyfotil. Druhý den jsme nechali film vyvolat, abychom se místních zeptali, jestli dívku neznají. Jaké bylo naše překvapení, když na snímku žádná postava nebyla! V tu chvíli mě napadlo, i když to bylo hodně bláznivé, že se nejspíš jedná o nějakou nadpřirozenou bytost.
Na fotce nebyla
Manžel s mým tvrzením ovšem nesouhlasil. Na rozdíl ode mě nikdy nevěřil na věci mezi nebem a zemí. Tvrdil, že byl film nejspíš poškozený a že pokud se dívka ještě objeví, zkusí ji vyfotit znovu. Příležitost se mu k tomu naskytla hned tentýž den. Pro jistotu udělal snímků více, ale výsledek byl stejný – ani na jedné fotce dívka nebyla! „To není možné,“ říkal nevěřícně, když si fotky prohlížel. „Přece nejsme blázni. Oba jsme ji viděli. Tak proč není ani na jedné z těchto fotek?“ Na to jsem mu odpovědět nedokázala. Na dívku jsme ovšem zapomenout nedokázali, ani kdybychom se o to snažili sebevíc. Každý podvečer se objevovala na okraji lesa a pozorovala nás. Stejně jako my ji. Ale pokaždé, když Ludvík vyšel před chatu, tak zmizela.
Staré povídačky
O několik dní později jsem šla do vesnice, vzdálené asi tři kilometry od naší chatky, nakoupit nějaké věci. Před večerkou jsem se dala do řeči se starým pánem, který žil ve vesnici už desítky let a všechny tam dobře znal. Po krátkém úvodním klábosení o běžných věcech jsem nenápadně zavedla řeč na různé legendy a pověsti. Starý pán měl pro tyto věci pochopení, dokonce mi po chvíli prozradil, že o lesu, u kterého máme chatu, se povídá, že je kouzelný. Prý tam žijí víly a občas je možné některou z nich vidět. I když mě to hodně svádělo, neřekla jsem mu, že my s mužem jednu prazvláštní dívku na okraji lesa už několik dnů vídáme.
Poslední návštěva
Po pár dnech jsme s mužem odjeli domů a na chatu jsme se vrátili až zhruba za měsíc. S očekáváním jsme dívenku vyhlíželi. A dočkali jsme se. Objevila se na tom samém místě, když se začínalo stmívat. Nikdy ale nedovolila, abychom se k ní přiblížili. Stačilo, aby manžel udělal pár kroků směrem k lesu a ona zmizela. Chtěli jsme jí ukázat i synovi a dceři, ačkoli jsme se trochu báli, aby nás neměli za blázny. Než si však děti našly čas, aby za námi na chatu přijely, víla se přestala objevovat.
Stýská se nám
Nenápadně jsem o tom ve vesnici znovu promluvila s tím starým pánem. Řekl mi, že kdysi jednu vílu vídal také na svých procházkách lesem, ale trvalo to jen pár týdnů. Pak už se mu neukázala. Bylo to stejné jako v našem případě. Na chatu jezdíme dál, ale žádnou vílu jsme už neviděli, ani tu, která nás kdysi pravidelně navštěvovala. Upřímně musím říct, že se mi po ní dodnes stýská.
Lenka J. (56), Plzeňsko
