Když někomu povíme, že jsme se seznámili na hřbitově, myslí si, že si děláme legraci. Je to však pravda. Miloše jsem potkala mezi náhrobky a zpočátku to byl „jen“ můj dobrý kamarád, se kterým nás pojila ztráta milované osoby.

Když mi bylo dvaatřicet let, zemřela mi maminka. Byla to pro mě obrovská rána. Odmalička mě vychovávala jen ona. Můj otec ji opustil ještě, než jsem se narodila a nikdy jsem ho nepoznala. Měly jsme k sobě velice blízko.

Nebyla to jen má matka, ale také nejlepší kamarádka. Vždy tu pro mě byla a se vším mi pomáhala.

Rodinu nechtěl

Na vlastní nohy jsem se postavila až v sedmadvaceti letech, když jsem poznala Hynka a zamilovala jsem se do něj. Po půlročním vztahu jsem se k němu nastěhovala. Myslela jsem si, že je to ten pravý.

Po roce společného soužití jsem začala mluvit o svatbě a o dětech. Tehdy poprvé jsem si uvědomila, jak jsou naše představy o budoucnosti a rodině rozdílné.

Hynek chtěl nejprve hodně cestovat a užívat si života, pak si najít perspektivní práci a až poté se oženit a mít děti. Já jsem naopak toužila po tom, stát se maminkou co nejdříve. Není tedy divu, že náš vztah nevydržel.

Po necelých třech letech se rozpadl a já se krátce před třicítkou vrátila domů k matce.

Nejbližší člověk

Maminka byla ráda, aspoň si měla s kým po večerech povídat a komu vařit. Říkala jsem jí, že si brzy najdu nějaký pronájem, ale ona o tom nechtěla ani slyšet. „Přece nebudeš jen tak vyhazovat peníze, když tady máš všechno, co potřebuješ,“ říkala mi.

Pár týdnů jsem ještě něco namítala, ale protože jsme si nijak nelezly do zelí a nehádaly jsme se, zůstala jsem nakonec bydlet s ní. Vlastně to bylo, jako kdybych bydlela s kamarádkou.

Přispívala jsem jí na nájem i na chod domácnosti, střídaly jsme se s úklidem i mytím nádobí, a podobně. Navíc jsem měla někoho, komu jsem se mohla po příchodu z práce svěřit se svými problémy nebo naopak úspěchy. Žily jsme takto společně skoro dva roky. Pak zasáhl osud a maminku mi navždy vzal…

Byla jsem vyčerpaná a opuštěná

Matčina smrt mnou silně otřásla. O to víc, že jsem kromě babičky neměla už nikoho blízkého z rodiny. Pohřeb mi pomohla zařídit matčina kamarádka, sama bych to asi nezvládla. Smuteční obřad byl velice skromný, sešlo se na něj asi jen osm lidí.

Když jsem vyřídila všechny záležitosti, jako třeba převod majetku, zrušení matčina účtu a pojištění, a další úřední věci, padla na mě velká tíseň a bolest. Nedokázala jsem už dál bydlet v našem bytě. Nemohla jsem v něm pořádně dýchat.

Nakonec jsem ho prodala a koupila jsem si menší byt na okraji města. Bylo mi necelých třicet tři let, ale měla jsem pocit, že je mi alespoň šedesát. Neměla jsem žádnou blízkou kamarádku, které bych se mohla svěřit nebo se jí vyplakat na rameni.

O příteli ani nemluvě. Byla jsem sama a cítila jsem se opuštěně. Ještěže jsem měla práci, kam jsem musela chodit, jedině tam jsem dokázala myslet a soustředit se na něco jiného.

Naše oči se setkaly

Většinu volného času jsem trávila u matčina hrobu. Povídala jsem jí, co se v mém životě děje, stejně jako v době, kdy ještě žila. Jednou odpoledne, když jsem na její hrob pokládala kytici bílých tulipánů, jsem si všimla muže u nedalekého náhrobku.

Vídala jsem ho tam poměrně často. Stejně jako já, i on se o hrob svého blízkého pečlivě staral. Prohlížela jsem si ho, když vtom vzhlédl a očima zabloudil ke mně. Usmál se na mě a já jsem mu kývla na pozdrav. Rozpačitě se vydal směrem ke mně.

Věděl, co cítím

„Dobrý den,“ pozdravil mě. „Jsem Miloš.“ „Radka,“ řekla jsem a potřásla si s ním rukou. Podíval se na náhrobek, kde byla v rámečku maminčina fotka. „To je mi líto,“ řekl tiše. Přikývla jsem a smutně jsem se pousmála. „A koho jste ztratil vy?“ zeptala jsem se.

„Mladšího bratra,“ odpověděl Miloš. „Byl to vášnivý horolezec. Loni se zřídil ze skály v Alpách. Na místě byl mrtvý.“ „Panebože, to je hrozné,“ vydechla jsem a soustrastně ho pohladila po rameni. Zhluboka vydechl. „Takový už bohužel život je. Někdy krutý, jindy radostný.“

Zamilovali jsme se

To odpoledne jsme s Milošem strávili celé spolu. Šli jsme se projít do parku poblíž hřbitova a potom mě pozval do cukrárny na kávu a zákusek. Bylo nám spolu moc hezky. Vyprávěli jsme si o svých životech.

Po pár hodinách jsem měla pocit, jako bych ho znala několik let. O pár dní později jsme se na hřbitově potkali zase. Tentokrát mě Miloš pozval na večeři. Když jsem na naši schůzku šla, měla jsem motýlky v břiše. Ten večer jsme se poprvé políbili.

Srdce mi při našem polibku divoce tlouklo. V tu chvíli jsem věděla, že je to ten pravý muž pro mě. A ukázalo se, že jsem měla pravdu. Jsme spolu totiž už přes dvacet let…

Radka L. (53), Chomutov