V obchodě nastal velký zmatek, když jedna ze zákaznic ohlásila ztrátu peněženky. Našla se brzy, ale k mému překvapení v mojí kapse!

Už dlouho jsem toužila po nových šatech. Takových decentních a střízlivých, které by se daly nosit každý den a já v nich vypadla jako dáma. Jako někdo, kdo má vkus! Dost dlouho jsem si na ně šetřila, abych se nemusela ohlížet na cenu.

Dokonce jsem už měla vymyšlený plán, jak tuhle koupi zdůvodním svému přehnaně spořivému manželovi: „Ty šaty měly ve slevě! Stály o 60 procent méně, než původně. Nemohla jsem odolat…“

Prodavačce jsem se nelíbila

Věděla jsem, že téhle neškodné lži můj muž uvěří. Měla jsem ji už mnohokrát vyzkoušenou. Konečně jsem měla dost peněz a vyrazila do obchodu s luxusním zbožím. Hned ode dveří mi jedny šaty padly do oka. Kvalitní materiál i střih, délka do půli kolen.

Prostě ideál. Byly přesně takové, jaké jsem si představovala. Hned jsem se hnala k prodavačce, takové hezké mladé slečně, že bych si šaty vyzkoušela. „Ale paní, jsou hodně drahé…“ odpověděla mi a skepticky se zadívala na moje oblečení.

Měla jsem plátěné kalhoty s kapsami a obyčejné bavlněné tričko. V ruce postarší kabelu a v druhé další tašku, do které jsem se chystala nakoupit zeleninu na místním farmářském trhu.

No, moc praktické to nebylo, ale do města jsem tak často nejezdila, abych si mohla dovolit plýtvat časem.

Zákaznice mě obvinila z krádeže

„Slečno, mám našetřeno,“ řekla jsem důrazně a ona s úšklebkem sundala šaty ze stojanu. Padly mi jako ulité. Byla jsem nadšená a hnala se s nimi k pokladně. Zde postávala jiná zákaznice. Nějak divně se ošívala.

Šacovala si kapsy a nakonec vyklidila obsah svojí kabelky na pult. „Ztratila se mi peněženka!“ řekla plačtivě a kroutila hlavou, jako že to není možné. Potom pokračovala v litanii: „Měla jsme ji tady. Na pultě.

Položila jsem ji tam, protože jsem hledala mobil a postupně vyndávala věci z kabelky. Opravdu tam ležela!“ paní se podívala na mě, jako bych ji to měla dosvědčit. Já už držela svoji peněženku v ruce, že zaplatím.

Ona ale najednou na mě ukázala prstem a přede všemi zakřičela: „To ona mu ukradla peněženku. Drží ji v ruce! No to je drzost!“

Peněženka byla moje

Neznámá paní se na mě vrhla a než jsme stačila uskočit, peněženku mi vyrvala. Radostně s ní mávala nad hlavou. V tom už přišla ochranka. Tedy, takový kluk v uniformě. Vypadal sotva na patnáct, ale asi mu bylo víc.

„Ukažte,“ poručil té ženě a peněženku si od ní vzal. Otevřel ji a uviděl v průhledném okénku moji občanku. Chvilku prohlížel obsah a přepočítával peníze. „Ale to není vaše peněženka,“ řekl nakonec té hysterické paní a ukázal jí obsah té mojí peněženky.

Ona zbledla a vykoktala: „Ale já mám úplně tu samou! No vážně! Dostala jsme ji od dcery k Vánocům!“ Byla to opravdu zvláštní náhoda. Nejen, že měla stejnou peněženku, ale i já tu svoji dostala od dcery k vánocům.

Chtěla jsem jí to říct, ale potom si to rozmyslela. Vypadal bych jako lhářka. Té paní jsem ale stoprocentně věřila. Stát se může cokoli, to už mě život naučil.

Cizí peněženku jsem měla v kapse

„Tak já bych zaplatila,“ oznámila jsem nahlas a vzala si od pána z ochranky svoji peněženku. Při placení jsem si, jen tak ze zvyku, sáhla do kapsy u kalhot. Něco mě tam tlačilo! Ke svému zděšení jsem nahmatala peněženku. Tu ukradenou!

V jedné ruce jsem držela tu svoji a druhou vytahovala z kapsy tu cizí. Bylo mi tak trapně, že se mi chtělo omdlít. Mlčky jsem je držela vedle sebe. Byly opravdu úplně totožné. Všichni ztichli a koukali na mě.

„Asi jsem si ji omylem strčila do kapsy v domnění, že je moje…“ špitla jsem a čekala scénu od okradené paní. Ta se ale k mému údivu začala smát.

Staly se z nás kamarádky

„Věřím vám! Mně se jednou stalo něco podobného!“ zvolala radostně a pro jistotu si svoji peněženku hned ode mě vzala. Prodavačka si ťukala na čelo a mladík z ostrahy beze slova odešel. Zaplatila jsem, ale daleko nedošla.

„Paní, počkejte!“ hnala se za mnou ta málem okradená a přátelsky na mě mávala. „Pojďte na kafe! Musíme to oslavit, když všechno tak dobře dopadlo!“

A tak jsme si daly pořádně velký dort, potom chlebíčky a nakonec i jednu štamprličku. Nepovedená krádež za to přece stála! S paní, nyní už mojí kamarádkou, se od té doby scházíme minimálně jednou měsíčně na stejném místě.

A vždycky se jdeme podívat do toho luxusního obchodu, zda tam nemají něco hezkého, zlevněného!

Věra K. (58), Liberec