Sama moc dobře vím, že na své okolí působím zcela bezcitně. Nemá mě nikdo rád a já vlastně nemám ráda nikoho. Je to začarovaný kruh.

Dívám se na muže, co sedí naproti mně, nenuceně se rozvaluje na židli a popíjí labužnicky kávu. Vím, že je hodný, příjemný a že mě miluje. Měla bych být štěstím v sedmém nebi. Vždyť komu se to dnes podaří někoho takového a navíc, v mém věku najít.

Jenže já ho nemiluju. Já mu prostě nevěřím. Nevěřím tomu, že mě zase jednou v budoucnu nepodrazí, nezklame, neodejde.

Špatný návyk z dětství

Svoji trvalou nedůvěru jsem si přinesla z dětství. Nebylo vůbec hezké. Moji rodiče byli alkoholici, neustále pod parou se hádali a prali.

Pak jsem na čas skončila v děcáku a pak zase u mámy, která mi ale dost otevřeně dávala najevo, že jsem pro ni jen zátěž a nechtěné dítě. Přitom mi ale slibovala, že všechno bude v pořádku, že to spolu zvládneme. Ještě jednou jsem jí proto uvěřila.

A ona mě podrazila. Dovezla mě zpátky do děcáku a zmizela z mého života. Od té doby nikomu nevěřím.

Několik nepovedených vztahů

O mužské jsem neměla nikdy nouzi. Ale byly to takové náhodné známosti. Nechtěla jsem se v životě vázat. Bála jsem se vztahů. Nevěděla jsem, co je to láska a jak ji druhému dávat. Nechtěla jsem proto nejen mužského, ale ani děti.

Opatrná jsem vždy byla i u kamarádek. Vlastně jsem nikdy žádnou neměla. Vadilo mi, jak si ženské neustále mezi sebou šuškají, jedna druhou pomlouvají. Jedinou mojí láskou se tak stala moje práce.

Světem křížem krážem

Pracuji celý život v cestovním ruchu. Projezdila jsem velký kus světa, naučila se několik jazyků. Cestování, poznávání cizích kultur a učení se cizím jazykům. Bavilo mě to, neměla jsem čas na smutnění. Přesto mě občas přepadaly chmury.

V těch chvílích jsem zatoužila mít také běžný rodinný život. Občas jsem si našla i partnera, se kterým bych mohla žít. Po několika schůzkách ale většinou rychle zmizel. Věděla jsem moc dobře proč.

Studený psí čumák

Jednou mi to docela otevřeně řekla jedna kolegyně, kterou jsem kvůli něčemu dost vytočila. Vychrlila na mě mnoho pravd.

Mezi jiným i to, že jsem studená jak psí čumák, že nevím, co je to empatie, že si nikoho nepřipustím k tělu, že jsem hrozná a nikdo se mnou nechce nic mít. Vím, že měla pravdu, ale nevím, co s tím mám dělat. Teď konečně něco cítím.

Snad bych toho chlapíka, co sedí přede mnou mohla jednou milovat. Konečně jsem dostala chuť něco podniknout.

Díky moc za upřímnost

Jediné, co mě napadlo, bylo jít za tou pravdomluvnou kolegyní. Tvářila se dost překvapeně. Prý si myslela, že už s ní nikdy v životě nepromluvím. Vysvětlila jsem jí, že prostě neumí dávat ani přijímat lásku, že jsem nedůvěřivá a proč.

Že je to důsledek mého nepovedeného dětství. Kolegyně mě trpělivě vyslechla. Druhý den mě po práci pozvala na kafe a dala mi kontakt na jednu svou známou psycholožku. Chodím k ní poctivě a doufám, že mi pomůže. Mám konečně první kamarádku v životě.

Moje kolegyně Dáša se stala mou důvěrnicí. A ten sympaťák z kavárny přede mnou ještě neutekl. Tak uvidíme.

Věra G. (49), severní Čechy