Do chaty jsme v zimě nejezdili, byl to příliš divoký kraj. Ale tentokrát jsem se tam přiřítila, i když byla sněhová vánice.
Když jsem se blížila k chatě, hustě sněžilo. Auto bylo těžko ovladatelné, klouzalo a kroutilo se na navátém sněhu, do karoserie bušil těžký sníh a asi už i kroupy. V zimě jsme na chatu jezdili málokdy, spíš výjimečně. Tohle jsem opravdu neplánovala. Jenomže jsm zjistila, že můj muž žije dvojí život, drze se mi k tomu přiznal, ještě k tomu v době, kdy jsme všichni přecitlivělí. A tak jsem sedla do auta a zamířila na chatu, aniž jsem tušila, že se začnou čerti ženit. Zuřila vánice, neměla daleko do bílé tmy. Špatně jezdím i v těch nejlepších podmínkách, natož v chumelenici, tudíž jsem byla přesvědčena, že to do něčeho napálím. Zázrakem jsem dojela do cíle. Ale dokonce i otevřít zasněžené dveře do srubu byl výkon, šlo to ztuha. Co se týká zatopení v kamnech, to se ukázalo jako nemožné.
Jako divous
Kamínka kouřila dovnitř, dusila jsem se, ledová zima se skoro nedala vydržet. Nakonec jsem si na vařiči uvařila vodu na čaj, vylepšila ho velkým rumem, zahrabala se do několika dek a smířila se s tím, že už se ráno neprobudím, protože zmrznu. A byla jsem ráda, že už budu mít od všeho pokoj. Ale probudila jsem se, bohužel. Někdo surově tloukl do okna. Stále sněžilo. S obtížemi jsem otevřela dveře a vykoukla. Musela jsem vypadat jako vyoraná myš. Bouchal na mě ten týpek, který v osadě jako jediný bydlel celoročně. Říkalo se, že má nějaké trápení. Moc jsem ho neznala, působil jako divous, ale obličej měl laskavý.
Povídá mi: “Dobrý den, Inko, přišel jsem se zeptat, jestli jste v pořádku. V zimě sem přece nejezdíte. Z komína se nekouří… vždyť zmrznete!” Řekla jsem mu, že je mi to fuk. Bez ptaní se hrnul dovnitř a hned ke kamnům.
Konečně teplo
Byla radost sledovat jeho ruce, jak neobyčejně obratně zatápějí. Během chvíle se v kamnech rozhořel oheň, dřevo praskalo a nádherně vonělo. Divous udělal výborný čaj a ze svého srubu přinesl náruč konzerv a čokoládu, prý abych neumřela hlady. Dodal: “Nebudu se vás ptát, co se vám stalo, ale ujišťuju vás, že to přebolí.” Rozbrečela jsem se. Rozloučil se a odešel, ale i v polospánku jsem zaznamenala, že mi chodil přikládat dříví do kamen celý den a celou další noc. Pak jsme si povídali, zjistila jsem, že má za sebou komplikovaný rozvod a žena že mu znemožňuje vidět malou dceru, což trvá už několik let. Vzali jsme se s divousem, který už dávno není divous, o rok později. Zápas o dceru jsem mu pomohla vybojovat, i když to nebylo snadné, pak už ji celkem pravidelně vídal. A také jsem mu porodila další dvě.
Ingrid C. (57), východní Čechy
