Žijeme celý život na vesnici. To, že by někdo z naší rodiny mohl být na něco alergický, nás nikdy nenapadlo. Doplatil na to můj bratr.
Křičela jsem, zoufale jsem křičela, ale bylo to zbytečné. Sousedka se mě snažila uklidnit. „Marie, přestaň, za chvíli je tu záchranka. Stejně tě nikdo neslyší a Vláďu jen znervózňuješ.“ Měla pravdu. Naše chalupa stála na samotě u lesa, pěkný kus od vesnice. Nezbývalo, než čekat. Jenže můj bratr otékal a dýchal stále hůř a hůř. Jen ať vydrží, proboha, jen ať vydrží, říkala jsem si stále dokola.
Potřebovala jsem pomoc
Bydlím tady na samotě od smrti manžela sama. Dcery jsou obě ve městě, ale já už do práce nemusím. Mám to tu ráda a užívám si důchodu. Jenže na všechno kolem domu už sama nestačím. Ještě, že mám bráchu. Ten vždy rád zaskočí a pomůže. Tentokrát jsem potřebovala vyčistit okapy. Vláďa ochotně přijel na kole. Vzal žebřík, vylezl na něj a začal čistit okap.
Bylo tam celé hnízdo
Najednou vykřikl, sprostě zanadával a rychle sjel ze žebříku. Držel si přitom ruk nad okem. „Ocet, Marie, dej mi ocet.“ Rychle si jím pomazal asi tři štípance od sršní. Měli tam hned vedle okapu hnízdo a on jim do něho sáhl. Ještě to stačil říct. Pak se zamotal, spadl na zem a omdlel. Ještě, že tu byla na návštěvě sousedka z vesnice. Pomohla mi bratra posadit do křesla a dát mu na hrozivě natékající obličej studený obklad a led.
Volaly jsme záchranáře
I když se bratr probral, jeho stav se rychle zhoršoval. Začal se dusit. Sousedka už na nic nečekala, chňapla telefon a běžela na kopec nad námi. Máme tu totiž špatný signál. Zavolala záchranku a nezbývalo než čekat. Jenže bratr začal promodrávat a už skoro vůbec nedýchal. Nakonec přestal úplně. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že je to konec. Že záchranáři, kteří právě přijížděli, už nic nezmůžou. Ukázalo se, že bratr dostal silný alergický záchvat. Nikdy předtím se mu nic takového nestalo. Nebyli jsme proto na takovou situaci připraveni. Proto se udusil. Zemřel uprostřed mé zahrady. Do té doby zdravý a silný chlap.
Marie B. (68), Berounsko
