Byla to dlouhá a strastiplná doba, než jsme se opět setkali. Každý má ale právo na novou šanci a my jsme se se synem ocitli na novém začátku.

Čekám na svého syna Luboše před firmou, kde nyní pracuje. Chceme si dnes zajít do obchodu vybrat nějaké nové oblečení. V sobotu bude mít třicáté narozeniny a tento dárek se mu jistě bude hodit.

Třeba mu nový oblek pomůže k tomu, aby si konečně našel nějakou slečnu. Vím, jak moc potřebuje lásku a pochopení. Po tom všem, co prožil. I když samozřejmě moc dobře vím, že si za většinu toho může sám. Ale vinu neseme přece i my, jeho rodiče.

Protekční synáček

Když se nám Lubošek narodil, byl manžel v sedmém nebi. Měli jsme už sice dvě dcery, ale syn, to byla mužova veliká touha. A tak se Lubošek stal manželův mazánek. Ne, že by dcery neměl rád, ale Luboš měl vždy u něho protekci.

Ať udělal jakoukoli hloupost, táta to vždy smázl se stolu a omluvil ho. Na jedné straně k němu byl tedy velice tolerantní, ale na druhé po něm chtěl maximální výkony. Všude ve škole, ve sportu a jinde.

Příliš velké nároky

Manžel se v synovi viděl a už když šel do školy přemýšlel o tom, kam půjde jednou studovat a co všechno bude dělat. Začal horlivě šetřit, aby mohl Luboš jednou jet na nějakou zahraniční školu na stáž.

Prý dnes jsou takové možnosti, které jsme neměli my a musíme to klukovi dopřát. Ještě na základce to Luboš snášel celkem dobře. Vážně byl dost inteligentní, učit se moc nemusel a to, aby byl premiant ve škole, ho moc nestálo námahy.

Nastaly první problémy

S příchodem na gymnázium ale nastala celkem prudká změna. Tam už bylo třeba se učit a to náš synek moc neuměl. Rázem spadl ze stupínku nejlepšího žáka, mezi ty, co prolézají s odřenýma ušima. Neuměl přijímat neúspěch a tak začal revoltovat.

Neomluvené hodiny, které strávil za školou, se vršily. Pak přicházely stížnosti učitelů, že je drzý, že o hodinách pospává, že je unavený.

Konflikty s otcem

Takový obrat můj manžel těžko snášel. Jeho sny o geniálním úspěšném synovi se pomalu, ale jistě hroutily. I já jsem byla plná strachu a obav.

Pochopila jsem, že můj syn nejen podvádí ve škole, neučí se, ale také kouří, pije dost alkoholu a nakonec jsme přišli i na to, že fetuje. Manžel se se synem neustále hádal. Létala ostrá slova a nakonec i facky. Bohužel nejen ze strany otce, ale i syna.

Chlapi se poprali a Luboš pak na několik dní zmizel. Byla jsem zoufalá, protože dobré vztahy nebyly ani mezi námi a Luboš mě vlastně skoro ignoroval.

Odešel definitivně

Těsně před jeho 18 se konflikt mezi otcem a synem vyhrotil natolik, že Luboš definitivně práskl dveřmi. Přestal chodit do školy, odešel neznámo kam a my o něm půl roku nevěděli. Oba jsme se z toho sesypali.

Měli jsme naštěstí alespoň hodné dcery, které už obě v tichosti a bez problémů odmaturovaly a dostaly se na vysoké školy. Jenže o Luboše jsme oba měli velký strach. Co s ním je, jak žije, co dělá?

Děsila mě představa, že mně jednou zavolají, že je někde v nemocnici nebo ještě něco horšího.

Potkala jsem ho náhodně

Pak jsem Luboše jednou potkala na ulici. Byl mi jasné, že je v rauši a že žije někde pod mostem. Špinavý, pohublý. Nechtěl nic vyprávět, nechtěl jít domů. Jen si vzal peníze, které jsem mu podstrčila a zmizel. Raději jsem o tom manželovi ani neřekla.

Podruhé jsem ho potkala zase po několika měsících. Byl celý pomlácený. Nechal se kupodivu dovést do nemocnice, kde ho ošetřili. Domlouvali jsme mu s doktorem, ať jde na léčení, ať se dá dohromady. Vyslechl nás, pokýval hlavou a zase mi na dlouhou dobu zmizel.

Mnoho let trápení

Tento kolotoč trval nekonečných několik let. Naděje střídalo zoufalství. Můj manžel se syna zřekl, řekl, že s feťákem nechce mít nic společného. Ale když nebyl doma, Luboš občas zaskočil. Umyl se, dala jsem mu čisté oblečení, najíst a peníze.

Náš vztah postupně rostl a upevňoval se. Syn pomalu docházel k myšlence, že takhle už dál žít nechce, že to bude řešit.

Až druhý pokus vyšel

Zkusil léčebnu, ale po několika týdnech to vzdal. Znovu spadl na dno a znovu se vzchopil a s mou podporou podstoupil roční léčbu. Tuhle bitvu už nakonec vyhrál. Vrátil se do normálního života. Našli jsme ubytovnu, práci. Dostal rozum.

Sice trochu pozdě, ale přece. My dva už cestu k sobě dávno našli. S otcem to bude horší, ale já věřím, že i to se podaří.

Jana K. (55), Brno