Znali jsme se od dětství a naše kamarádství přerostlo v lásku. Velkou a osudovou. Zničilo ji nedorozumění, za kterým číhala zbytečná smrt.

Přede mnou stojí Martinova matka. V jejích očích vidím smutek. Má svěšenou hlavu. Co se jí stalo, že vypadá jako tělo bez duše? Pohled na ni mi drásá srdce. Stojí ve dveřích a tiskne mi ruku. ,,Lucinko, nemůžeš už nic udělat, vezmi si tohle.

Našli to u jeho těla a je tam napsané, že je to pro tebe,” podala mi obálku a rozplakala se. Maminka Martina, kterého měl každý rád. Proč se vzdal toho nejcennějšího? Života?! Dívala jsem se mlčky , se slzami v očích, na obálku. Stálo tam:

Lucinko, proč jsi mě brala jen jako kamaráda? Zatočil se se mnou celý svět. Svět, ve kterém najednou chyběl ten nejdůležitější člověk. Člověk, kterému jsem nikdy nedokázala říct, co doopravdy cítím. Milovala jsem Martina z celého srdce.

On si ale myslel, že ho má ráda jen jako kamaráda. Martin měl tolik snů a krásných přání! Teď už je na ně pozdě. Najednou jsem si připadala jako ve válce. Jedna část mozku válčila proti té druhé části.

Kam jenom utéct?

Nemohla jsem déle zůstat doma mezi čtyřmi stěnami. Když jsem ale vyšla z domu, nevěděla jsem, kam jít. Prázdnota kolem se hlasitě a škodolibě smála. Chechtala se hlasem té nejodpornější bytosti na světě.

Máma se o mě bála, proto za mnou poslala mladšího bratra Jáchyma, aby na mě dával pozor. Když jsem se vrátila domů, chtěli mě všichni utěšovat, ale já trvala na tom, že potřebuju být sama. Zavřela jsem se do koupelny. Koupelna, vzpomněla jsem si.

V koupelně našli Martina bezvládně ležet,v kaluži krve..V koupelně ukončil své trápení, svůj život. Je to moje vina, že už tady Martin není, říkala jsem si. Vtom můj pohled spadl na obálku s nápisem: Lucinko, proč si mě brala jen jako kamaráda?

Otevřela jsem obálku a začala číst. Do očí se mu vlily slzy už při prvních řádcích… …Ahoj Lucinko, drahá, žádné z těch slov nemůže vyjádřit to, jak ti už dlouho chci říct, že tě miluju.

Stačil ale vždycky jen letmý můj něžný pohled na tebe a už ses ode mě otáčela jiným směrem. Nechápu, bála ses mě? Když pomyslím na to, že se mě má největší láska bála, je mi hrozně. Vedle sebe držím žiletku.

Sice ještě nevím, jestli ji použiji, protože sem se už několikrát pokoušel zabít, ale jsem srab, a tak se to nikdy nestalo skutečností.

Konec trápení

Co si asi o mně myslíš? Radši to nechci vědět, ale je mi teď dobře. Určitě se teď cítím líp. Ta samota a strach, že se mi vysměješ do obličeje, když ti vyznám lásku, ta už mě teď netrápí.

Podívej se tam nahoru a představ si, že tam sedím, obklopen andílky a mávám ti. Netrap se, má lásko. Svět už je takový a já sem prostě nedokázal dál žít v představě, že je všechno ztracené. Můj život se zdál být klidný, ale uvnitř sem se už nedokázal trápit.

Pochop mě. Nemysli si, že jsem sobecký, ale proč si chtěla být jen moje kamarádka? Víš, jak je těžké tě milovat a vědět, že ty mě máš jenom za kamaráda? Jáchym, tvůj bratr, mi řekl, že každý večer chodíš na zahradu a díváš se do nebe.

Potom prý sedíš a půl hodiny nevnímáš. Myslí si, že jsi do někoho zamilovaná a ptal se mě, jestli ses mi nesvěřila. Co myslíš, že jsem v tu chvíli cítil? Svět se mi začal bořit pod nohama. Když mi to řekl, sedl jsem si do trávy a nevnímal. Nic.

Ani Jáchyma, ani zpěv ptáků ani řinčení aut. Prostě nic. Jen svou bolest, že miluješ někoho jiného…

Vzal mu naději

Rozloučil jsem se s Jáchymem. A rozhodl se, že na ostatní se budu dívat už jen z nebe. Z mého nového domova. Nerozloučil jsem se dokonce ani s Tomášem. Napadlo mě, je snad Tomáš tvojí tajnou láskou?

Tomáš, ten největší borec z celého okresu, do kterého je zamilovaná snad každá?! Utíkal jsem domů. Měl jsem oči plné slz a pocit, že za chvíli ukončím tento ubohý dopis ve mně rostl. Ukončím své trápení…“ V tu chvíli se jsem se zase rozplakala.

Slzy se mi z očí řinuly jako vodopád, který nechce přestat téct. Ale řekla jsem si, že to musím dočíst. Bylo to Martinovo přání, a tak jsem četla dál… „…odemkl jsem dveře našeho domu s velkým balkónem, na kterém jsme si jako děti hráli. Pamatuješ Lucko?

Tys měla tu panenku Barbie a já Kena, kterému upadávala noha. Jmenovali se Lucka a Martin. Nebyli to ale kamarádi. Byli to milenci.

– Sedl jsem si do svého pokoje na postel, na stěnách visely stejné plakáty, jako před šesti lety, když ti bylo deset a mně dvanáct. Byl jsem takový tvůj ochránce, jenže to pak přešlo v něco jiného. Víš, kdy jsem se do tebe zamiloval?

Tu noc, co jsi přišla na grilovačku k našim a pak jsme se šli projít k rybníku. Seděli jsme na lavičce a povídali si do noci“

Citové vydírání

Měla jsem plný nos, oči uslzené, skoro jsem už neviděla písmenka, ale nějaká neznámá síla mě poháněla. Musela jsem číst dál… „..otevřel jsem dveře koupelny. Víš, že v mé hlavě neproudí žádné výčitky? Je to zvláštní, ne? Sedám si na zem.

Kachličky mě studí do dlaní, ale žiletka jakoby mi přirostla k ruce. Nemám strach. Pevně jsem uchopil žiletku do pravé ruky a udělal první, ale ne moc hluboký řez…“ Musela jsem na chvíli odložil dopis a zajít si pro nový kapesník.

Za pár minut jsem se vrátila a tušila, že se schyluje ke konci. Konec dopisu. „…krev padá na moje džíny, na krku mám řetízek s kamínkem, který jsi mi dala. Musím končit, protože pak bych už nemusel dopis dopsat. Stačí jeden hlubší řez a mám to za sebou.

Je to zvláštní, ale jak budu umírat, budu vzpomínat na všechno krásné, co jsme spolu prožili. Co jsme spolu prožili jako kamarádi. Asi se mi bude stýskat, ale jakmile se zasteskne tobě, podívej se na oblohu a já ti zamávám. Budu mávat klidně donekonečna.

Jsi ten nejlepší člověk, jakého jsem kdy potkal. Řekni mámě, že ji miluju a pokud tam nahoře potkám svého tátu, nakopu ho do zadku. Sbohem má lásko. Nikdy na mě nezapomeň, tak jako já nezapomenu…“

Sbohem navždy

Když jsem dočetla, sedla jsem si a dlouho plakala. Potom jsem otevřela skříňku v koupelně, a přímo před sebou uviděla žiletku. Jakoby na mě volala, ať udělám to, na co myslím. Udělala jsem první řez a ucukla bolestí.

Ale touha, která mě volala za Martinem, byla silnější než bolest, a tak jsem pokračovala. Později jsem však už nic necítila. Jen slyšela.

Slyšela jsem něčí zoufalý pláč, který mi probodával srdce. Po dvou dnech jsem se probudila v nemocnici. Do těla mi byla přiváděna nová krev a vedle postele seděli mí rodiče a Jáchym. ,,Lucinko, co jsi nám to udělala?!”

V duchu jsem si říkala, že nebudu poslouchat to hloupé kázání, jenže pak jsem si vzpomněla na Martina a na svou bolest, a nakonec tiše řekla: ,,Mami, tati, miluju vás. Je mi to líto.” Když jsem to dořekla, celou místností se ozval slabý pláč.

Celá moje rodina tam seděla a plakala. Když mě po týdnu vezli domů, zastavila jsem se na zahradě a zadívala se do nebe.

Přišel ke mně Jáchym a já mu řekla: ,,Jáchyme, víš kdo byla ta moje velká láska?” ,,Nevím, ale už se tě na to chci zeptat dlouho. I Martina to zajímalo. Doufám, že jsem něco nezvoral.” Podívala jsem se na bráchu a odpověděla mu s výčitkou v hlase.

,,Milovala jsem Martina, ty blbče!” Zvedla jsem hlavu k nebi a hlasitě zakřičela: ,,Ty si má láska, Martine!”

Lucie (39), Havlíčkův Brod