Manžel nebyl nikdy žádný svatoušek a dost jsem se s ním natrápila. Když si těsně před důchodem našel jinou a po roce se vrátil, odpustila jsem mu. Tu třetí, kterou si nadělil k sedmdesátinám, jsem už nevydýchala.
Někdo si najde hodného a slušného muže, někdo pěkného darebáka. Já měla obojí v jednom balení. Manžel byl sice slušný a pracovitý, ale žádnou sukni nemohl nechat bez povšimnutí. Nezůstalo jen u platonického obdivování slabšího pohlaví. On musel svést každou, která se mu namanula. Vlastně celý život měl vedle mě nějakou další. Z počátku jsem se dost naplakala, ale kvůli dětem mu to vždy odpustila. Vždyť mi přísahal, že miluje jen mě. Časem jsem si na to zvykla. Prostě někdo chodí do hospody a někdo na zálety. Vždycky se vrátil domů a ani moc neutrácel. Tak co, říkala jsem si. Prostě nikdo není dokonalý! Ale každá trpělivost má svoje meze. Můj pohár trpělivosti přetekl v době, když už jsem doufala, že dá s těmi ženskými pokoj.
Utekl mi za mladší
Měl za pár měsíců odcházet do důchodu, ale nemohl to nějak vydýchat, jak se říká. Začal se strojit jako mladíček a také si změnil účes. Musela jsem nechtíc uznat, že mi opravdu docela sluší. Dokonce jsem zašla tak daleko, že jsem si z něho vzala příklad. Taky jsem obměnila garderobu a také jsem změnila účes. Nechci se chválit, ale prospělo mi to. Čekala jsem, že si toho ten nezdvořák všimne. Ale ne. Místo nějaké pozitivní reakce z jeho strany jsem se dočkala úplného opaku. Namluvil si ženskou skoro o třicet let mladší! Byla pěkná, to musím uznat, ale co na takovém pařezu viděla, mi zůstalo záhadou. Vlastně jsem tušila, co všechny ty ženské na mém muži tak fascinuje. On je ukecal! Byl totiž zábavný a vtipný. Asi měl ten sexy mozek, jak se dneska s oblibou říká. S tou ženskou to tentokrát Vláďa myslel vážně. Sbalil si kufr s těmi svými novými hadry a byl pryč. Mrzelo mě to, ale moc mě tím ponížil. Lidi se mě ptali, co manžel, jak si bude užívat důchodu? A co jsem na to měla říct? Že mi zdrhnul na stará kolena za mladší?
S prosíkem se vrátil domů
Utekl rok a on se z ničeho nic zjevil u dveří. Byl pohublý a tak nějak zestárlý. Asi mu ta kočička dávala zabrat! No, chvíli jsem trucovala, ale potom mu odpustila. Taky co jsem měla dělat, kam by chudák šel. Přiznal se, že musel utéct, protože ta jeho mladá toužila po dítěti! Hrůza. Můj Vladimír konečně zkrotnul a sekal dobrotu. V důchodu jsme koupili chatku, na které makal od rána do večera. Dokonce i o vnoučata se staral a na mě byl moc hodný. Prožili jsme pěkných pár klidných let. Říkala jsem si, že se mi tolerance, kterou mi moje maminka, dokud žila, hodně vyčítala, konečně vyplatila. Na stará kolena budu mít konečně klid! Jenže, přepočítala jsem se. Jednou jsem odjela do města k lékaři a vrátila se dřív. On tam totiž nebyl, tak jsem stihla dřívější spoj. Z chatky se ozývalo takové divné vzdychání.
Myslela jsem, že umírá
„Vláďa dostal infarkt! Dusí se! Lape po dechu!“ říkala jsem si v duchu, když jsem hnala do schodů. Ty zvuky se totiž ozývaly z podkroví, které zrovna Vláďa obkládal dřevem. Byl docela šikovný a moc hezky to vypadalo. Strachy o jeho zdraví jsem brala schody po dvou. Představovala jsem si ho, jak leží bezmocně na zemi, drží se za srdce a umírá. Rozkopla jsem dveře a nevěřila svým očím. Pepa byl opravdu na zemi, ale klečel. V posteli měl sousedku, která pro změnu ležela. Na břiše. Ani mě nevnímali, jak byli zabraní do postelových hrátek. No, spíš her. Oba nazí, povadlí, nechutní. Funěli a vzdychali. Trvalo dost dlouho, než si mě všimli. „Jé, Martičko, není to, jak myslíš!“ vyblekotal ten nemrava. Ona jen funěla a poulila oči. Byla starší než já, a ten tělocvik jí evidentně moc nesvědčil. Tentokrát jsem se doopravdy naštvala.
Už si užívám s mladším a hezčím
Nechala jsem je v té chatce osudu a rovnou jela podat žádost o rozvod. Sepsala ji se mnou taková hodná úřednice a ani za to nic nechtěla. Do dvou měsíců byla ze mě svobodná paní. Byla jsem tak naštvaná, že jsem se ani neměla čas litovat. Ze společných úspor, které jsem stihla zablokovat, jsem si koupila pěkně drahý lázeňský pobyt a nechala se rozmazlovat. Řekla jsem si, že se musím odměnit. Za svoji trpělivost a bezbřehou toleranci. Maminka přece jenom měla pravdu, neměla jsem si ho vůbec brát! A tak jsem Vladimírovy sedmdesátiny oslavila v náručí jiného. Byl to sice jen takový lázeňský švihák, ale co. Užila jsem si a o to jde, ne?
Marta K. (59), Liberec
