Někdy se člověk dostane do takové situace, že je úplně v koncích a neví, jak dál. A v mezních situacích někdy uděláte věci, které už pak nelze vzít zpět.
Dostala jsem takovou klepavku, že jsem myslela, že se vůbec neudržím na nohou. Konečně na příletové tabuli na pražském letišti naskočilo letadlo z New Yorku. Hrnula jsem se nedočkavě dopředu, i když mi bylo jasné, že ještě nějakou dobu bude trvat odbavení cestujících. Jenže mezi těmi cestujícími byla i moje dcera Vendula. A já ji potřebovala co nejdříve vidět. Takhle jsem se ještě nikdy na žádné své dítě netěšila. Ale zároveň mě provázel hrozný strach. Jak jenom tohle setkání dopadne?
Byla jsem příliš mladá
Je to už pětatřicet let. Bylo mi patnáct a byla jsem těhotná. Jsem holka z děcáku, kam mě máma odložila jako úplně malou. Vůbec si na ni nepamatuju. Později jsem se ocitla v pěstounské rodině plné dětí. Můj život v této rodině nebyl zrovna procházka růžovým sadem. Někdo má na své náhradní rodiče štěstí, já ho prostě neměla. A tak jsem si prostě začala žít po svém.
Moje první láska
Mareček byl moje první láska. Nebo spíš se dá říct, že jsme si tehdy na lásku jen hrály. Byli jsme oba neskutečně mladí a bavil nás sex. A já navíc tím, že jsme se přimkla k Markovi a kašlala na rodiče a své povinnosti, jsem cítila určité zadostiučinění. Byla to taková pubertální revolta proti všem. To však skončilo, když jsem otěhotněla.
Nastal rychlý obrat
Marek, který měl těsně před maturitou, se zprávou o tom, že spolu čekáme dítě, úplně vyděsil. Ihned mě posílal na potrat. A bylo po lásce. Nevěděla jsem, jak to budu zvládat s dítětem. Ale v jednom jsem měla jasno. To miminko prostě porodím. Nezabiju ho jenom proto, že je Marek srab. A tak se narodila Vendulka.
Rodina zasáhla
Jenže moje pěstounka – matka byla zásadně proti tomu, abych si dítě nechala. Dobře, souhlasila, ať ho porodím. Také nebyla zastánkyní potratů. Ale to bylo vše, na čem jsme se shodly. Já chtěla mít miminko u sebe a starat se o něj, ona tvrdila, že šestnáctileté dítě nemůže vychovávat jiné dítě. Vendulka proto nakonec putovala do kojeňáku a pak jsme dali souhlas i s její adopcí. Ten boj o ni jsem psychicky nezvládla, podlehla jsem nátlaku. A poznamenalo mě to na zbytek života.
Odešla jsem pryč
Potom, co jsem přišla o Vendulku, jsem už doma být nemohla. Odešla jsem od pěstounské rodiny a začala se životem protloukat sama. Nebylo to vůbec jednoduché. V té chvíli jsme musela sama pro sebe uznat, že bý sama s Vendulkou bych asi nezvládla. V tomhle měli moji pěstouni pravdu. Nakonec jsem to musela uznat, ale bolest se tím nezmírnila. Denně se mi o Vendulce zdálo, viděla jsem ji, jak ji držím po porodu v náručí. Dokud mi ji definitivně nesebrali.
Nepovedení partneři
Našla jsem si práci , žila na ubytovně a vedla společenský život. Musela jsem být neustále mezi lidmi a bavit se. Myslela jsem, že tak na všechno to zlé, co mě potkalo, zapomenu. Byla to ale křeč a holé zoufalství. Osud mi do cesty přihrával podivné a nespolehlivé muže na jednu noc nebo na krátkou dobu. V devatenácti jsem znovu otěhotněla. Zůstala jsem na to zase sama, ale věděla jsem, že tentokrát už to zvládnu.
Malý syn a nový táta
Když se mi narodil Jiříček, byla jsem štěstím bez sebe. Vrhla jsem se do role matky po hlavě. O tom, jak se o dítě starat, jak ho vychovávat, jsem moc nevěděla. Sama jako dítě jsem nic takového nezažila. A později v pěstounské rodině jsem toho moc okoukat také nemohla. Tam byly samé větší děti. Moje odhodlání však bylo tak velké, že mě nemohlo nic zastavit. I když pravda, financí bylo málo. A tehdy jsem na pískovišti poznala Tondu. Chodil tam se svou malou Evičkou. Byl rozvedený a holčičku vídal jen v přísně vymezený čas.
Byli jsme konečně rodina
S Tondou jsme si moc rozuměli. Oba jsme byli takoví životní smolaři, kteří se našli. Začali jsme spolu žít. Jiříček měl konečně tátu a Evička svého brášku. Po dvou letech se nám ještě narodila Anička. A tehdy poprvé, po dlouhé době jsme si zase vzpomněla na Vendulku. To když jsem v porodnici držela v náručí Aničku. Byla jsem šťastná a spokojená. Poprvé v životě jsem měla rodinu, prima mužského a zdravé děti. A co má Vendulka. Kde a jak žije? Je spokojená? Zlobí se na mě? Nenávidí mě? Hledá mě?
Začala jsem pátrat
Od té chvíle už jsem neměla pokoj. Vrátily se mi všechny mé výčitky svědomí, pocity viny a selhání. Děti rostly a já se svých nočních můr nemohla zbavit. Nakonec mi Tonda navrhl, že zkusíme Vendulku najít. Prý je to jediná možnost, jak dostanu odpovědi na všechny ty otázky, které mě trápí. Začalo tak zdlouhavé pátrání. Bylo náročné a někdy dost bolestivé, ale můj úžasný mužský stál pořád při mně. Hlavně díky jemu jsem nakonec Vendulku objevila.
Strach jsem měla zbytečně
Náš první kontakt přes skype byl trochu rozpačitý. Koukala jsem se na monitor počítače na pětatřicetiletou mladou ženu, která seděla v kuchyni svého bytu v New Yorku. Žije totiž už mnoho let v USA. Emigrovala tam jako dítě se svými adoptivními rodiči. Kupodivu byla ráda, že mě poznala. Prý mě také chtěla hledat. Nakonec se rozhodla, že za mnou i s manželem a malý synem Johnym přijedou. No a teď je všechny pevně svírám v náručí v letištní hale. Ano, mám dceři cio vysvětlovat. Snad to ale pochopí.
Zdena J. (51), jižní Čechy
