Když jsem se svým malým pejskem běžela do veterinární ordinace, ani ve snu mě nenapadlo, že za dveřmi najdu kromě pomoci pro zvířátko i něco víc.
V únoru letošního roku jsem si pořídila štěňátko border teriéra. Už kdysi jsem tohle plemeno měla, a tak vím, jak úžasnou mají povahu a jací to jsou skvělí parťáci pro život. A když jsem se krátce před Vánoci rozešla s přítelem, bylo mi takové smutno, že jsem si opět začala pohrávat s myšlenkou pořídit si pejska. A jelikož jsem ten typ, co hned jedná, zvedla jsem telefon a zavolala chovatelce, od které jsem měla i svého prvního border teriéra. Štěstí mi přálo. V listopadu se jí narodila štěňata a jeden pes byl ještě volný. Hned jsem si ho zamluvila a začátkem února jsem si svého Franklina jela vyzvednout.
Parťák pro život
Už z fotek, které mi chovatelka posílala, jsem se do toho malého chlupáčka zamilovala. Když jsem ho ale uviděla na vlastní oči, moje srdce doslova roztálo. Z Franklina se stal okamžitě můj nejlepší kamarád. Když maličko povyrostl, začali jsme spolu chodit na cvičák a také se věnovat různým psím disciplínám. Kromě toho jsme spolu vyráželi na všelijaké výlety a procházky. Na jeden náš výlet hned tak nezapomenu.
Byl na pokraji smrti
Byl květen a venku už bylo pravé léto. Bylo teplo a sluníčko krásně svítilo. Vzala jsem auto a udělali jsme si výlet do lomu Velká Amerika na Berounsku. Všechno probíhalo jako jindy. Franklin lítal jako smyslů zbavený. Aportoval míček, cachtal se ve vodě, hrál si s jinými psy, které jsme cestou potkali. A pak najednou, zničehonic, ho něco ďoblo do čumáku a vzápětí upadl do šoku. Dásně mu zbělely, byl dezorientovaný, upadal do mdlob. Okamžitě jsem ho začala ochlazovat, snažila jsem se ho udržet vzhůru a na mobilu jsem vyhledala veterinu. Nejbližší byla asi deset kilometrů. Popadla jsem Franklina do náruče a utíkala k autu. Cestou jsem s ním pořád třásla, aby neusnul.
Záchrana na poslední chvíli
O necelých dvacet minut později jsem zastavila před veterinární klinikou. Aniž bych se obtěžovala nějakým zaklepáním, vběhla jsem do ordinace. Veterinář na mě překvapeně zamrkal. Bez pozdravu a omluvy jsem mu vylíčila, co se stalo. Veterinář Franklina vyšetřil, změřil mu teplotu a pak mu píchl injekci. Pověděl mi, že pejsek pravděpodobně dostal anafylaktický šok. Několik minut jsme v ordinaci setrvali, dokud nebyl Franklin zase stabilní. „Zítra přijďte raději ještě na kontrolu,“ rozloučil se s námi veterinář.
Dali jsme se do řeči
Druhý den byla návštěva na veterině mnohem příjemnější. Franklin byl opět čilý a energický, jako by se mu ani nic nestalo. Veterinář z nás měl radost, dokonce pochválil moje poskytnutí první pomoci. Jeho kompliment mi zalichotil, obzvlášť proto, že to byl velice milý a přitažlivý muž. Protože tam kromě nás žádní jiní pacienti nebyli, dali jsme se spolu do řeči a povídali jsme si až do konce ordinační doby. Dokonce jsme si i potykali. Nakonec nás Martin doprovodil domů a zeptal se, zda s ním a jeho psem Teddym nechceme druhý den vyrazit na procházku. Samozřejmě jsem byla pro.
Trávíme spolu čas
Teddy byl parson russell teriér a s mým Franklinem si hned padli do oka. Podobně tomu bylo i mezi mnou a Martinem. Skvěle jsme si spolu rozuměli a ukázalo se, že máme mnoho společných zájmů. Zanedlouho jsme si všichni udělali výlet na čtyři dny do Krkonoš, kde jsme měli s Martinem možnost lépe se poznat. A dopadlo to skvěle. Od té doby se pravidelně vídáme a začínáme pomalu uvažovat, že se sestěhujeme…
Andrea N. (43), Praha
