Můj milovaný syn byl vždy tak trochu zadumaný introvert, který neměl příliš přátel a společnosti se vyhýbal. Brali jsme ho takového, jaký je.

Zazvonil mi mobil, rychle jsem běžela ho zvednout. To bude Petr. Měl se u nás dnes stavit na večeři. Volal on, ale místo něho se ozval nějaký cizí hlas, který se ptal, zda znám majitele tohoto telefonu. Propadla jsem panice.

„Co se stalo?“ Vykřikla jsem zoufale. „To je telefon mého syna. Co je s Petrem?“

Strašlivá chvíle

Policista na druhém konci telefonu se mi představil a oznámil mi krutou zprávu. Můj syn je mrtvý. Ale potřebují prý, abych přijela a identifikovala ho. Myslela jsem, že omdlím. Potřebovala jsem se posadit, o někoho opřít, začít plakat, křičet. Ale nešlo to. Bylo třeba se obléci a jet na místo určené policií.

Bylo to v lesoparku

To místo nebylo daleko od nás. V krásném lesoparku, kam Péťa často chodil venčit našeho psa a také běhat. Občas měl totiž takové záchvaty zdravého životného stylu. To pak cvičil, běhal, chodil do posilovny, jezdil na kole a dbal na svůj jídelníček.

Pak ho to zase přešlo. Vysedával u televize, dal si knedlo-vepřo-zelo a neustále brouzdal po internetu.

Přišla strašlivá chvíle

Tentokrát sem do přírody ale můj milovaný syn sportovat nešel. Už z dálky jsem uviděla policejní páskou ohraničenou oblast kolem několika vzrostlých stromů. Uprostřed bylo vidět na zemi cosi, co bylo přikryté bílou plachtou.

Došla jsem tam s vypětím všech svých sil. Policisté mě poté požádali, abych tělo identifikovala. Odhrnuli trochu plachtu a já se sesula k zemi. Ano, byl to můj Petřík.

Jako v mlze

Seděla jsem vedle bezvládného těla na zemi a mladá policistka mi podávala pití a nějaký prášek. Nic jsem nechápala. Můj syn se prý oběsil. Neměl u sebe žádné doklady, ani nenechal dopis na rozloučenou. Ale já se s ním rozloučit chtěla.

A tak jsem ještě policii poprosila, aby ho ještě jednou odkryli. Objala jsem ztuhlé synovo tělo a políbila ho naposled na bledou tvář. Dál už nic nevím, vše bylo jako v mlze.

Proč to udělal

Proč si můj syn sáhl na život nebylo nikomu z nás jasné. Nepozorovali jsme nikdo žádné větší změny v jeho chování. Neviděli jsme varovné signály. Nepostřehli, že by volal o pomoc, že by ho něco trápilo. Vždyť mu bylo 30 let. Krásný věk.

Měl dobrou práci, měl nás. Ale chyběla mu partnerka. To je pravda. Jenže samotář, to on byl už odmalička.

Byl to introvert

Už jako malé dítě si hrál sám. A to nejraději doma. V bezpečí. Na pískovišti, mezi dětmi, byl vždy nesvůj. A chtěl jít co nejdříve domů. Ani později ve škole se s nikým moc nekamarádil. O jeho zážitky jsme se jen těžko dělili. Byl vždy skoupý na slovo. Celý jeho život, jakoby probíhal pouze uvnitř, v něm.

Nedokázal se otevřít

I když to byl hezký chlapec a holky mu nadbíhaly, s žádnou dlouho nevydržel. Tedy spíš asi ona s ním. Nedokázal totiž vyjadřovat navenek své city. A byl proto, až na krátké známosti, pořád sám. Možná ho ta jeho povaha nakonec dohnala k sebevraždě. Nevím.

Často si říkám, že kdybychom se o jeho vnitřní svět víc zajímali, mohli jsme mu nějak pomoci. Ale můj muž tvrdí, že je to nesmysl. Že je to prostě osud, proti kterému bychom stejně nic nezmohli.

Anna L. (62), Třinec