Pár horkých dnů dokázalo během jednoho prosluněného léta zničit celou naši rodinu. Už se z toho asi nikdy nevzpamatujeme.
Dodělávala jsem právě rajskou. Tak, jak ji má Zdenda rád. Hustou, trochu nakyslou, s dobrým hovězím masíčkem a houskovým knedlíkem. Za chvíli měl přijít domů na oběd. Byl s traktorem na poli. Právě vrcholily žně. Letos skoro o měsíc dřív. Vedro bylo k zalknutí. A nemilosrdné slunce spalovalo krajinu i lidi. Vůbec jsem nechápala, jak to ti chlapi na tom poli vydrží. Ale po obědě se už Zdenda pěkně natáhne doma v chládku. I když ani tam se asi dostatečně neochladí. No a večer si dojde na dvě pivka do hospody. Nikdy moc nepil a dvě piva byla jeho dobrá míra. V těchto vedrech jsem to naprosto chápala
.
Rána z čistého nebe
Náhle jsem uviděla, jak přes náš dvorek pospíchá se sklopenou hlavou Toník. Nejlepší kamarád mého muže. Tvářil se dost vyděšeně a mnou projel mráz po celém těle. Zdenda! Napadlo mě okamžitě. Bylo to tak. Toník nebyl poslem dobrých zpráv. Můj manžel za volantem traktoru zkolaboval. Oživovali ho, dokud nepřijela sanitka. Ta ho prý odvezla do nemocnice. Toník tu byl autem, že mě za mužem odveze.
Dlouhé minuty čekání
V nemocnici to nějak hrozně smrdělo dezinfekcí. Nebyla tam klimatizace a poskrovnu větráků, takže tam byl vzduch k zalknutí. A strašlivé vedro. Seděla jsem na lavici před urgentním příjmem a čekala. Tonda zkoušel někde sehnat nějakou vodu k pití. Ale oba nejbližší automaty na nápoje, byly prázdné. Mimo provoz. Minuty se nekonečně vlekly a my s Tondou seděli vedle sebe a po těle nám stékaly potůčky poty.
Krutá pravda
Po nekonečném čekání vyšel ze dveří lékař. Hned jsem věděla, co mi jde říct. To člověk nějak intuitivně vycítí. Zdenek, přes veškerou rychlou pomoc a snahu lékařů, zemřel. Prodělal srdeční kolaps. Zatmělo se mi před očima. Co jen proboha budu dělat. Jak to vysvětlím našim dvěma dospělým synům a staré Zdenkově mamince?
Maminka vůbec neplakala
Toník mě odvezl domů a nabídl se, že mi pomůže se zařizováním potřebných věcí. Druhý den také přijeli synové. Připravovali jsme pohřeb a museli jsme dojet pro Zdenkovu maminku. Hrozně jsem se bála chvíle, kdy jí budu muset říct pravdu. Bylo jí už 88 let a zpráva o smrti jejího jediného milovaného syna ji mohla klidně zabít. Skutečnost byla nakonec mnohem horší. Maminka si zprávu vyslechla docela klidně. Ani slzu neuronila.
Moc jsem se o ni bála
Všem nám to vyrazilo dech. Moc jsem se o tchyni bála. Přišlo mi to naprosto nepřirozené a neadekvátní k situaci. Jakoby vůbec nepochopila, co jí říkáme. Nebo, jakoby se to snažila vytěsnit skutečnost a dělat, že se nic nestalo. Dokonce odmítla jít i na Zdenkův pohřeb. Měla jsem už tenkrát pochopit, že něco není v pořádku a nějak to řešit. Jenže já měla v té chvíli úplně jiné starosti. A tchyně byla přece v bezpečí u nás doma. Rozhodla jsem se totiž, že si ji k sobě nastěhuju.
Strašlivý den na druhou
V den pohřbu se k nám sjelo všechno příbuzenstvo. Zdenkova maminka neustále trvala na tom, že nikam nepůjde. Nechala jsem ji tedy doma s příslibem, že se brzy vrátíme. V domě se měla konat pohřební hostina. V kuchyni na stole bylo připravené občerstvení, v lednici se chladilo víno. A my se vydali na poslední cestu, vyprovodit mého milovaného muže.
Návrat do minulosti
Cestou na hřbitov mi myšlenky zalétaly až ke chvíli, kdy jsme se před čtyřiceti dvěma roky se Zdendou potkali na hasičském bále. Přišel pro mě tancovat a od té doby jsme už zůstali spolu. Byl hezký, šikovný a ve své podstatě i hodný a milý. Samozřejmě, že za ta léta to mezi námi občas pěkně zaskřípalo. Ale nakonec se zase vyjasnilo. Po několika letech v manželství jsem totiž pochopila, že je zbytečné některé věci hrotit. Ale naše manželství bylo šťastné a já Zdendu milovala do poslední chvíle.
Všude byl samý dým
Z mého vzpomínání mě vyrušil výkřik. „Hoří!“ Rychle jsem se vrátila do reality a uviděla náš dvůr v plamenech. Všichni jsme se rozeběhli ze hřbitova zpět k domu. „Matka!“ Vyhrkla jsem. „Je tam Zdenkova matka!“ Tonda už na nic nečekal a hnal se dopředu, jak nejrychleji uměl. Než jsme k požáru doběhli my ostatní, byl v plamenech už pomalu i dům. Tonda zmizel někde v ohni a dýmu. To už přijížděli i hasiči.
Tonda s maminkou nikde
Díky strašlivým horkům a suchu, byla půda kolem domu vyschlá na troud. I dům hořel jak věchýtek. Naštěstí oheň hasiči celkem rychle ovládli. Maminka s Toníkem však nebyli nikde vidět. Byla jsem hrůzou bez sebe. Kde jsou, co se děje. Přece neuhořeli? Hasiči prohledávali marně dům. Pak se dostali až na zadní dvorek za barák.
Zbytečná smrt
Tam je oba našli. V nádrži na vodu. Maminka už nežila, ale Toníka se podařilo přivést k životu. Ukázalo se, že tchyně založila na dvorku ohýnek, ve kterém chtěla spálit všechny synovi věci. Jenže sucho bylo tak velké, že se oheň rychle rozšířil po dvoře a přeskočil i na dům. Tonda se starou paní, na které už hořeli šaty, skočil do té naší nádrže s vodou. Jenže pro maminku bylo už pozdě a Tonda přiotrávený kouřem se málem utopil.
Připomínka na celý život
Toníkův delší pobyt pod vodou se bohužel, neobešel bez následků. Má poškozený mozek a šel do invalidního důchodu. Protože je už několik let vdovcem, vzala jsem ho nakonec k nám domů. A starám se o něj. Jsem mu tolik dlužna. Vždyť to kvůli naší rodině si zničil život.
Monika B. (57), Sedlčansko
