Manžel nepatřil mezi ty, kteří běží s každou drobností k lékaři. Jednou se mu to však vymstilo. Když od jediného neřáda chytl dvě nemoci zároveň.

Můj muž Emil byl vždycky velký sportovec a chlap. Nepatřil mezi ty týpky, kteří lezou do postele s rýmičkou či pupínkem na čele. Ještě v šedesáti jsme vyjížděli na cyklistické túry, měli permanentky na plavání a chodili s kamarády hrát volejbal.

Žili jsme plnohodnotný život, a to jak po stránce sportovní, tak kulturní. Emil byl také vášnivý tanečník, takových mužů není mnoho, a to byla jedna z předností, za kterou jsem mu byla vděčná. Já jsem totiž tanec milovala.

Byl to právě valčík, kterým mě můj budoucí manžel oslovil. Až do té doby jsem randění s Emilem nedávala šanci. Můj manžel totiž nepatřil mezi ty mladíky, kteří mě nadchli svým zjevem. Jak ale čas šel, oceňovala jsem jeho jiné přednosti.

Emil zrál jako víno, když odcházel do důchodu, leckterá kamarádka a známá mi ho záviděla, protože jejich hezouni se časem proměnili v plešaté, líné, tlusté a nerudné dědky.

Jen drobné zanícení

Byla jsem prvním rokem v důchodu, když se to stalo. Léto jsme trávili na naší chaloupce a těšili se z nekonečného volna. Oba jsme byli milovníky houbaření, a pravidelně vyráželi na svá místečka. Ten den Emil ulovil kromě plného košíku také klíště.

Nebylo to prvně, tak tomu nevěnoval velkou pozornost. Říkal, že jeho babička si jich přinesla domů z lesa vždycky desítky, vzala na ně froté ručník a tím je všechny strhala – hlavičky nehlavičky. A nikdy z toho žádné následky neměla.

Ranka se zanítila, ale to Emila nevzrušilo, jen nad tím mávl rukou. Když se dostavila teplota, přešel ji manžel s tím, že to je nějaká přeháňka. Pak ale udeřily bolesti hlavy. Ošklivá encefalitida se na něm podepsala.

Trpí od té doby závratí, a v důsledku toho nemůže řídit auto. Na stará kolena jsem musela oprášit svůj řidičák. Ale co víc? Od té jediné potvory dostal zároveň i boreliózu.

Prvního stádia si samozřejmě manžel nevšiml, myslel, že to je nějaká chřipka, až přišla chvíle, kdy ráno vstal a vzápětí se zřítil k zemi. Trvalo měsíce, než se zase postavil na nohy. Od té doby to není on.

Nikdy si už spolu nezatančíme náš valčík, nezahrajeme volejbal, nepojedeme na kola. Když jdeme do divadla, musím ho podpírat, a stejně si dříve či později začne stěžovat na bolest hlavy a na to, že špatně vidí a slyší.

Často mě přesvědčuje, abych vyrazila na dovolenou s kamarádkou nebo s naší dcerou a vnuky, ale já vím, jak moc smutno by mu beze mě bylo. Prožili jsme spolu krásný život, a já ho přece nyní, když je nemohoucí, neopustím. Kdo ví, kolik času nám spolu ještě zbývá.

Marie (67), Břeclavsko