Kvůli svým intrikám jsem ztratila dobrou kamarádku. Ten drb jsem si ale prostě nemohla nechat pro sebe…

Znaly jsme se od dětství. Říkaly jsme si všechno a taky si vždycky přály. Nikdy by mě ve snu nenapadlo, že ji najednou budu chtít strhnout na dno a do problémů, jako se to stalo mně.

Všechno začalo mým rozvodem, kdy jsem skončila v levném pronájmu a děti raději zůstaly s manželem, protože u něj se měly lépe. Připadala jsem si najednou jako odkopnutý pes. V noci jsem nemohla spát.

Užírala jsem se nespravedlností, narůstala ve mně nenávist a zlost na všechny a na všechno. A v tu dobu to všechno začalo. Každý den jsem ji vídala projíždět kolem zastávky autobusu, kde jsem potupně čekala na své spojení do práce.

Projížděla kolem velkým autem a pravidelně na mě mávala. Ten pěkný chlap vedle ní byl manžel, vzadu seděly jejich spokojené děti. Byla tak krásná a usměvavá, že jsem to nemohla vydržet.

Ten pocit, že se má dobře a s manželem se stále milují, neplivou na sebe špínu, byl pro mě neúnosný. Nedokázala jsem jí to přát. Přepadla mě šílená touha nechat ji zakusit, že život může být pes…

Žrala jsem se závistí

Proměnila jsem se v zákeřnou mrchu a začala o ní šířit pomluvy, že svého muže nemiluje, tahá se s milenci a přitom si užívá blahobytu, který jí její nic netušící manžel poskytuje. Lidi si takové zprávy předávají rádi.

Tak rádi a rychle, že se všechny ty drby nakonec dostaly až k mé kamarádce. Když mě pozvala k sobě domů na návštěvu, s klidem v duši jsem vyrazila, pozdravila se srdečně s ní i jejím manželem a usadila se u nich v obýváku.

Kamarádka se mě při kávě zeptala na rovinu, proč o ní něco takového šířím, a proč se jí pokouším zničit manželství. Její dokonalý muž mě u toho celou dobu propichoval pohledem. Cítila jsem se jako na pranýři, koupala jsem se ve vlastním potu.

Přesto jsem do očí jí i jejího muže tvrdila, že svému muži zahýbá a že by se měla stydět. A pak jsem se zvedla a uraženě odešla. S naším přátelstvím byl pochopitelně ámen. Jejich manželství ale takovou pomluvu ustálo, a já nakonec ve svém neštěstí zůstala sama.

I děti za mnou jezdily méně a méně. Až mi nakonec řekla dcera do telefonu, že za mnou nepřijede proto, že nechce poslouchat jen samé pomluvy a zlo. Jsem prý tak negativní a nenávistná, že se to nedá vydržet.

Romana (47), České Budějovice