Ten dětský smích. Kdysi se rozléhal celým bytem, a když kluci vyrostli, těšila jsem se, že tu hudbu uslyším, až oni budou mít děti. Bohužel je tu ticho. Kolikrát jsem si představovala, že za rohem vykoukne malá holčička nebo klouček, rozběhnou se ke mně a obejmou mě. Ale není tu nikdo, děti ani dospělí. Osmdesát let života je za mnou, a přesto, když přemýšlím o své rodině, si připadám, jako byc

Bylo to loni na podzim, když ten dům vzplanul. Seděli jsme doma ve městě, byl už večer, když zazvonil telefon. Volali nám z hasičského sboru z vesnice. Soused zahlédl plameny, kdy to vzplálo od blesku. Na pach kouře, který se mi vryl do paměti i několik hodin poté, co jsme dorazili, nezapomenu. Vzpomínky v kouři Ten dům patřil manželovým rodičům. Bydleli tam celý život a on tam vyrůstal.

Můj bráška se jmenuje Pavel a je o dvacet let mladší než já. Je postižený a já se bojím, co se s ním stane, až já jednou odejdu. Má jenom mě. Když se narodil, byla jsem už dospělá a vlastně jsem ho nosila na rukou. Byla jsem tak trochu jeho druhá máma, jelikož naši byli tehdy starší, nepočítali s tím, že ještě budou vychovávat další dítě. A pak přišlo zjištění, že s Pavlem není něco v pořádku.

V den, kdy přítel tu strašlivou bestii přinesl domů, se nám život obrátil naruby. Ta kytka byla nebezpečná. Nikdy bych nevěřila, že mohou rostliny žárlit. To, co se mi ale stalo, mě přesvědčilo o tom, že i ony dokážou cítit, milovat a také nenávidět. Nevím, co to bylo za rostlinu, přítel si ji přivezl z jedné ze svých cest na jiný kontinent jako malou sazeničku, což se samozřejmě nesmí, ale on

Odcházela jsem z kavárny, když mě neznámý muž náhle oslovil. A následně mi začal vyprávět můj životní příběh. Od jisté doby věřím a jsem přesvědčená o tom, že tělo po smrti zmizí, ale naše duše přetrvává dál. Můj dávný milovaný se totiž převtělil do jiného člověka! Jak jinak si to vysvětlit? Odkud mohl dotyčný muž znát o mé první lásce tolik podrobností? Je možné, že si vzpomínky na minulé živo

Přání o rodinném domku se mi nakonec splnilo. Jednou odpoledne jsem na zahradě zažila něco, co mi vlilo novou krev do žil. Celý život jsem toužila po rodinném domě s terasou a velkou zahradou. Jenže dlouho vše nasvědčovalo tomu, že se mi tento sen nikdy nesplní. Manžel Jirka totiž na moje návrhy na luxusní bydlení v klidném prostředí vždy reagoval zamítavě. Tvrdil, že je na takovém baráku spous

Sedím u kuchyňského stolu, sama, s šálkem čaje, který už dávno vychladl, a přemýšlím, jak se moje rodina mohla tak rozhádat. Kdysi jsme drželi pohromadě. Děti, vnuci, dny i svátky plné smíchu. Teď je jen ticho přerušované prudkými hádkami a pomluvami. Jsem stará žena, která už nechce nic než klid, ale místo toho sleduju, jak si moji nejbližší ubližují slovy, co bodají víc než nože. Problém k

Ani ve snu by mě nenapadlo, že jednou budu babičkou pěti vnoučat. Tento rok je pro mě vůbec rokem pětek. Je mi totiž teprve pětašedesát… Dnes, v den svých narozenin, se s úsměvem ohlížím zpět a přemýšlím, jak rychle čas letí a jaké krásné, ale i náročné chvíle mi život s velkou rodinou přinesl. Chtěla bych se s vámi podělit o to, jaké to je být babičkou takové početné party. Začátek velké ro

S Janem jsme se seznámili v práci. Často jsme spolupracovali, takže se nikdo nedivil, když mezi námi přeskočila jiskra. Když se mi vyznal ze svých citů s prosbou, jestli s ním chci chodit, odpověděla jsem: „Ano, ale pokud nám to vydrží pět let, požádáš mě o ruku,“ řekla jsem a on se na mě nechápavě podíval. Oběma nám totiž táhlo na šedesát. Pokud spolu zůstaneme, jistě nás čekají nemoci. Nechci

Šedesátka už mi klepe na dveře. Vnoučata nemám a ani mít nebudu, sama jsem totiž nikdy neměla děti. Tolik jsem však chtěla. Jmenoval se Ondřej a byl jen o pár měsíců starší než já. Bydlel nedaleko od nás a znali jsme se snad odmalička. Pokud mi ještě paměť dovolí dostat se do našich školních let, vidím tlupu veselých rošťáků, mezi nimi okatou černovlasou holčičku se dvěma copy a modrookého hube