Stalo se mi to před sedmi lety, ale nikdy na to nezapomenu. Od té doby mě ta příhoda straší i ve snech.

Návrat ke hrobu manžela měl hrůzostrašný průběh. Tajemné klepání a svítící nápis na náhrobní desce mi nikdo dodnes nevysvětlil. Byly to snad jenom výplody mojí fantazie? Nebo jsem měla halucinace? Mohu se jen domnívat…

Milovaný manžel

Poté, co mi manžel nečekaně zemřel při tragické autonehodě, jsem už zůstala sama. Bylo mi pětapadesát let a soustředila jsem se hlavně na své děti a na vnoučata.

Na svého milovaného muže jsem stále vzpomínala a pravidelně jsem navštěvovala místo jeho posledního odpočinku.

Chvíle jen pro nás dva

Nosila jsem tam čerstvé květiny a pravidelně zapalovala svíčku. Vždycky jsem se tam na několik minut posadila a povídala jsem mu, co je v mém životě nového. Jednoho dne se ale stalo něco, co mě na delší dobu od návštěvy hřbitova odradilo.

Zapomněla jsem na čas

Pamatuji si na to tak dobře, jako by se to stalo včera. Vracela jsem se tehdy domů od manželova hrobu. Tentokrát jsem tam strávila opravdu hodně času a hlavou mi probíhaly krásné vzpomínky.

Úplně jsem zapomněla na čas, a když jsem zjistila, kolik je hodin, spěchala jsem rychle domů.

Vracela jsem se pro tašku

Po cestě jsem si uvědomila, že jsem na hřbitově nechala tašku s věcmi, kterou jsem položila vedle manželova hrobu. Rozhodla jsem se pro ni vrátit, i když už byla tma. Hřbitov navíc ležel na kraji městečka.

Přidala jsem raději do kroku a doufala, že tašku nikdo neobjevil a nepřisvojil si ji. Bylo to ale málo pravděpodobné, protože v tomto pozdním čase už se na hřbitově nikdo nevyskytoval.

Ozvalo se klepání

Branka od hřbitovních vrátek se nezamykala, takže jsem se dovnitř dostala bez problémů. Tašku jsem našla na místě, kam jsem ji položila. Oddechla jsem si, ale vzápětí se začalo dít něco strašného!

Odněkud se ozvaly divné zvuky, jako když někdo někde klepe na dveře. Otřásla jsem se strachem a rozhlédla se kolem sebe.

Nápis na náhrobní desce se rozsvítil

Nevěděla jsem, jestli se mi to jen nezdá. Po chvilce se však zvuky ozvaly znovu a ještě silněji. S hrůzou jsem si uvědomila, že vycházejí z jednoho hrobu v uličce naproti.

Můj strach se ještě znásobil, když jsem viděla, jak se nápis na černé náhrobní desce náhle rozsvítil a jasně zářil. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.

Nohy mě vůbec neposlouchaly

Byla jsem jako ochromená a hleděla na jméno pohřbeného člověka s jeho daty narození a úmrtí. Uvědomila jsem si, že ta stará žena zemřela před třemi týdny. Vzápětí se ozvalo další klepání.

Hrůzou jsem vykřikla a představovala si, jak se hrob otevře a ven vyleze pohřbená žena. Nebyla jsem schopná dát se na útěk. Moje nohy byly jako z kamene.

Domů jsem utíkala

Klepání přitom neustále zesilovalo. Až po několika minutách náhle utichlo a rozhostil se opět klid. Současně s tím pohasl i zářící nápis na náhrobní desce. Nemohla jsem uvěřit, že už se nic neděje.

Po několika minutách jsem se konečně vzpamatovala a zase jsem byla schopná pohybu. Jakmile se mi zdálo, že jsem zaslechla nějaké kroky, dala jsem se na útěk.

Celou cestu ze hřbitova jsem napůl šla a napůl běžela a neustále jsem se ohlížela, jestli mě nějaká temná síla nepronásleduje.

Dcera mě doprovodila

Tu noc jsem nespala a pořád jsem si v duchu promítala, co jsem prožila. Váhala jsem, zda se s tím mám někomu svěřit. Věděla jsem, že syn je v tomto směru spíše materiálně založený a možná by měl i obavu o moje duševní zdraví.

Vyprávěla jsem proto o své hrůzné příhodě jenom dceři. Ta se nakonec nabídla, že mě příště na hřbitov doprovodí. Než jsem ale našla odvahu se tam znovu vydat, uplynula delší doba.

Bylo tam jméno muže!

Jakmile jsem znovu prošla hřbitovní brankou, začala jsem se třást, i když byl jasný den a poměrně teplo. Dcera mě držela za ruku. Vnímala, jak se bojím. Můj zážitek měl ještě další dohru.

Na hrobě, odkud jsem předtím slyšela ono klepání, vůbec nebyl onen nápis, který se rozsvítil! Nyní na něm bylo napsané jméno nějakého muže. Vůbec jsem tomu nerozuměla, a dokonce jsem na chvíli pochybovala o svém zdravém rozumu.

Děsivá vzpomínka už zůstane navždy

Nikdo mi nikdy nevysvětlil, co se vlastně toho večera stalo. Já jsem raději nepátrala po ničem v souvislosti s tím tajemným hrobem, bála jsem se, co by mohlo vyplout na povrch.

Dodnes dál chodím vzpomínat na manžela, ale každá moje návštěva na hřbitově je spojena se vzpomínkou na ten děsivý večer před šesti lety, i když se nic podobného od té doby už naštěstí neopakovalo.

Marcela K. (63), Vysočina