Byla jsem jedináček a rodiče trávili většinu času v práci. Místo prázdnoty ale můj svět naplňovala sousedka z rohu ulice. Paní Helena. Dnes je pryč.

Byla to dáma, která na první pohled působila uzavřeně, ale měla v sobě zvláštní klid. Její dům byl starý, dřevěné dveře vrzaly a omítka se tu a tam loupala, přesto měl domov zvláštní atmosféru, která přitahovala.

Vždycky sedávala u okna nebo na verandě s knihou v ruce. Když jsem kolem ní procházela, zvedla hlavu, usmála se a kývla. Ten úsměv byl vždy stejný, tichý a přitom plný tepla. Měla oči, ve kterých se zrcadlil mír, jaký jsem u nikoho jiného neviděla.

První návštěva

Jednoho dne jsem sebrala odvahu a zaklepala na její dveře. Otevřela téměř hned, jako by na někoho čekala. Pozvala mě dovnitř a já ucítila vůni čaje a starých knih.

Všechno kolem působilo útulně, starý koberec, stůl plný pohlednic a křeslo, které vypadalo, že pamatuje celé století. Posadila mě k sobě a vyprávěla o svém životě. O tom, jak kdysi učila děti, jak milovala cestování a jak jí společnost dělaly jen knihy.

Byla to první dospělá osoba, která mě opravdu poslouchala, jako bych byla důležitá. Když jsem odcházela, podala mi malý papírek. Na něm stálo: „Svět je nádherný tak, jak ho ty uvidíš.“ Nerozuměla jsem tomu úplně, ale věděla jsem, že je to důležité.

Několik dní jsem za ní nešla. Nechtěla jsem být vtíravá. Občas jsem jen prošla kolem jejího domu a zahlédla ji za oknem, jak čte nebo popíjí kávu. Pak se ale jednou záclony nehnuly.

Když jsem zaklepala, nikdo neotevřel. Pomyslela jsem si, že je nejspíš na návštěvě nebo odjela na chatu. Uklidňovala jsem se, že ji brzy znovu uvidím.

Nečekaná změna

Po několika dnech jsem šla ze školy a u jejího domu postávalo pár lidí. Mluvili tiše a vypadali ustaraně. Říkali, že paní Helena musela odjet, protože už se necítila dobře. Vzali ji prý k příbuzným. Byla jsem zmatená a smutná, že jsem se s ní nerozloučila. V hlavě mi zněla její slova o tom světě plném nádhery.

Vůně se měnila

Když jsem ji po čase chtěla navštívit znovu, dům byl prázdný. Dveře byly zavřené, já však znala cestu zadem, bývalým kurníkem. Vešla jsem. Ta vůně jejího čaje ještě trochu přetrvávala, spíš tam byl ale zatuchlý vzduch. A na stole ležela rozečtená kniha.

Posadila jsem se do křesla. Bylo prázdné, ale jako by v sobě mělo otisk její přítomnosti. Zavřela jsem oči a v duchu si přečetla její vzkaz. Dům byl pak prodán a nakonec stavbu zbourali. Mé vzpomínky ale nezmizely, i když sledovat tu suť a prach bodalo do srdce.

Laďka I. (68), Ostrava