Žiji v malém bytě, kde jsem po smrti manžela zůstala sama. Cítila jsem se osamělá, proto jsem si najala pomocnici do domácnosti.
Jmenovala se Lenka a pro mě byla jiskrou v mém stárnoucím nudném životě. Úsměvem mi připomínala mou dceru, co žije v zahraničí.
Občasné ztráty
Přicházela dvakrát týdně, uklízela, nakupovala a občas jsme si popovídaly u kávy. Myslela jsem, že jsem našla společnici, která mi zpříjemní stáří. Jednoho rána jsem hledala svůj zlatý řetízek, který jsem dostala od manžela k výročí.
Byl to jediný zlatý šperk, který mi zůstal. Nebyl drahý, ale v sentimentální rovině pro mne byl velmi cenný. Prohledala jsem celý byt, ale nikde nic. Pak zmizely i mé oblíbené náušnice, stříbrné s perletí, a pak malá keramická vázička z dovolené v Itálii.
Vzpomínám si, jak jsem se ptala: „Leničko, neviděla jsi tu moji vázičku? Tu s modrými květy?“ Usmála se a zavrtěla hlavou, že ne. Věřila jsem jí, proč by ne? Byla tak milá, vždycky mi přinesla květiny nebo mi pomohla s nákupem.
Jednou večer jsem si sedla k televizi a uvědomila si, že mi chybí moje stará peněženka. V ní bylo jen pár stokorun, ale také fotografie rodiny. Prohledala jsem kabelku, ale nic.
Tehdy jsem si vzpomněla, že Lenka byla ten den u mě a viděla, jak ji vyndávám. Začala jsem si zapisovat, co všechno zmizelo. Seznam se prodlužoval: staré hodinky, pár drobností z koupelny, dokonce i láhev vína z lednice.
Pořídila jsem si svědka
Rozhodla jsem se, že to tak dál nejde. Koupila jsem si malou kameru, takovou tu skrytou, co se prodává v obchodech s elektronikou. Schovala jsem ji do květináče v obývacím pokoji. Cítila jsem se podivně, ale co mi zbývalo?
Lenka přišla jako obvykle, s úsměvem a taškou plnou nákupu. Uklízela, povídaly jsme si o počasí, o jejím synovi, který chodí do školy. Když jsem se na chvíli vzdálila do kuchyně, abych uvařila čaj, kamera hlídala za mě a zachytila všechno.
Zjistila jsem zradu
Viděla jsem, jak Lenka otevřela mou šperkovnici, prohlédla si obsah a pak si vzala malý prstýnek, který mi zůstal po matce. Schovala ho do kapsy a pokračovala v uklízení, jako by se nic nestalo. Srdce mi bušilo, cítila jsem zradu jako nůž v zádech. Jak mohla?
Tolik jsem jí věřila! Plakala jsem celou noc, vzpomínala na všechny ty chvíle, kdy mi pomáhala. Byla to prostě obyčejná zlodějka, profesionálka, která využívala důvěry starých lidí.
Rozbrečela se
Další den jsem ji konfrontovala. Přišla jako vždy, ale já ji pozvala dovnitř a ukázala jí video na telefonu. „Leničko, proč?“ zeptala jsem se třesoucím hlasem. Zprvu zapírala, ale pak se rozplakala.
„Paní Anno, omlouvám se. Můj syn je nemocný, potřebuju peníze na léky. Manžel nás opustil, jsem sama.“ Vyprávěla mi svůj příběh o dluzích, nemoci i zoufalství. Cítila jsem soucit, ale i hněv. Zavolala jsem policii? Ne. Místo toho jsem jí řekla, ať vrátí, co ukradla, a odejde.
Vrátila většinu věcí, některé už prodala. Slíbila, že se polepší, a já jí dala adresu sociální pomoci. Teď žiji opatrněji. Naučila jsem se, že důvěra je křehká, ale soucit ještě křehčí.
Možná jsem udělala chybu, že jsem ji neudala, ale v mém věku chci věřit v lidi. Zloději mohou mít tvář anděla.
Anna S. (82), Říčany
