Ta koupě byla skvělá a neodradily mě ani myši. Těch se přece snadno zbavím... Jenže soused mě varoval, že nepřítel je větší a nebezpečnější. Co to je? Je to malé, šedé, má to oči jako korálky, velmi dlouhý ocásek − a sežere to všechno možné, odpadky, papír, staré hadry a nepohrdne ani masem. Myš! S tím mazaným nepřítelem jsem se měla utkat poté, co jsem výhodně koupila starý dům na okraji mě

Tak jsem se snažila být ve výběru partnera opatrná a nedopadnout jako máma! Jak se mohlo stát, že se z toho fajn muže nakonec vyklubal despota? Od nejútlejšího dětství jsem si říkala: Tohle se mi nesmí stát! Já si vyberu dobře! Před očima jsem měla tu typickou domácí atmosféru, ve které jsem vyrůstala. Jak pod obraz nalitý táta křičí a bije mámu. Když jsem povyrostla, bil i mě a posléze i obě m

Moje dcerka Anička si, když byla malá, velice přála kočičku. Neměla jsem srdce odmítnout, a tak se malá Bibi stala členkou rodiny. Když byla dcera Anička malá, hodně stonala. Chodila jsem s ní po doktorech. Bývala z toho smutná, a tak jsem se jí snažila vyplnit, co jsem jí na očích viděla. Když si přála kočičku, byl to pro mě zákon. Chceš kočičku, budeš mít kočičku. Mirek z toho byl celý špa

Chodila domů ze školy s čokoládou a tvrdila, že ji dostala od kouzelného obra ze skal. Naštěstí jsme zjistili včas, že se tam už jednou ztratily dvě školačky. Koukala jsem na svou jedenáctiletou dceru Barču a nestačila se divit. „Prosím tě, od čeho máš tak špinavé ruce?“ zeptala jsem se jí. Schovávala dlaně za zády a tvářila se spiklenecky. „To je čokoláda?“ Přikývla. „Dostala jsem ji od obr

Ten zlý kocour byl postrachem každé návštěvy. Autistický chlapec si s ním ale dokázal poradit. Reakci kocoura dodnes nikdo nechápe. Byl to kocour mé kamarádky, výstavní exemplář s rodokmenem, ve kterém stálo, že je Frederyk von... Měl uhrančivě zelené oči a hustý kožíšek. Byl to zkrátka kočičí aristokrat a podle toho se také choval. Ze své paničky si udělal otrokyni a návštěvy si vybíral. Každý

Tehdy jsme se s manželem tak hádali, že to vypadalo na rozvod. Tajemné ženy v kavárně mi to vysvětlily. Pronásledovalo mě nebezpečné číslo. S manželem jsme byli dlouho šťastní. Potkali jsme se už na škole a pak spolu prožili krásných šestnáct let. Nikdy jsem nevěřila na pátky třináctého, natož na to, že by na mě mohlo mít spadeno nějaké jiné číslo. Nikdy jsme se ani nepohádali. Pokud došlo k

Neberu to nijak tragicky, ale každé loučení mi vždycky bere strašně moc sil. Dojímám se někdy až k slzám a někdy si u toho připadám i tak nějak trapně. Měla bych to mít už za ta léta natrénované a zvládnuté, nemám. A jak mi přibývají léta, každé loučení prožívám víc a víc. Tak tohle chápu Tuhle jsem viděla reklamu, jak se herec procítěně a nerad loučí s míchačkou. Chápala jsem ho, dobře t

Lyžařský výcvik na gymnáziu byl pro mě nejdříve za trest. Nakonec jsem ale získala tu nejkrásnější odměnu. Ten školní lyžařský výcvik mi byl čert dlužen, říkala jsem si tehdy. Na lyžích jsem stála poprvé a byla jsem bezkonkurenčně nejhorší. „Pokrč ta kolena! Špičky k sobě! Paty od sebe!“ zoufalé hulákání učitelky Nováčkové mi zní v hlavě ještě teď. Troufám si ale tvrdit, že já jsem byla ještě z

Jednoho dne jsem přišla na to, že manžel má milenku. Po třicetiletém soužití to mnou otřáslo! Ještě horší bylo to, že byl skálopevně rozhodnutý, že si ji nechá. Klidně mi oznámil, že pokud se s tou situací nesrovnám, může klidně jít. A já zjistila, že přestože má můj manžel poměr, nechci ho jen tak nechat jít. „Miluji ho a nemohu dovolit, aby mi ho vzala jiná žena,“ byla jediná věc, která mě na

Na stáří jsme si pořídili domek. Leží kousek od nepoužívané železniční trati. Jednou za rok ale slyšíme, jak tudy vlak projíždí. Měli jsme s manželem sen, že si před odchodem do důchodu pořídíme malý domeček. Štěstí nám přálo a my na stáří našli stavení svých snů. Celý život jsme s Jindrou dřeli. Vychovat a uživit tři děti bylo někdy vážně těžké. Právě kvůli tomu jsme odkládali splnění našeho s