Poznali jsme se čistou náhodou, jako by naše cesty svedl sám osud. Ten se však o několik měsíců později také postavil proti nám. Byla jsem tak moc šťastná. Myslela jsem si, že jsem našla toho pravého. Nebyla jsem už žádná dvacítka, takže jsem v takovou lásku už ani nedoufala. Ale osud mi byl nakloněn. Jedno letní seznámení na vodě přerostlo v krásný vztah, který vypadal jako z pohádky. Jenže id

Způsob, jakým jsem se kdysi seznámila s manželem, byl velmi originální. Přijala jsem pozvání na oběd od neznámého muže. Pamatuji si, že když jsem se toho rána před třiceti lety probudila a otevřela okno, zjistila jsem, že prší a mě čeká uplakaný pracovní den. Došla jsem do práce, pustila se do rozpracovaných úkolů a v poledne jsem se chystala jít na oběd. Než nadešla obvyklá doba, čekalo mě vša

Vždycky jsem si myslela, že když jste laskaví, vstřícní a držíte při rodině, vrátí se vám to. Právě lidé, kterým jsem důvěřovala nejvíc, mě zranili. Byla jsem prostřední ze tří dětí. Měla jsem staršího bratra Karla a mladší sestru Hanu. Společně jsme zažili mnoho, hezké i náročné chvíle, zvlášť když nás opustili rodiče. Po jejich smrti jsem to byla já, kdo se začal starat o dům, o všechno, co p

Moje babička mě učila sbírat bylinky a věřit na víly. Později jsem pochopila, že to byla opravdu kouzelná babička a rozuměla čarování. Babičky byt vypadal jako vystřižený z pohádky – staré dřevěné trámy, sušené bylinky visící od stropu. Nechyběla kočka, která nikdy nemňoukala, jen se tiše dívala – byl to pro mě vždycky bezpečný přístav. Babička byla v mnohém jiná. Nikam nespěchala, nemluvila zb

Někdy stačí v životě krátký okamžik a vše se převrátí naruby. Mně se to stalo před lety, když jsem nabourala do cizího auta. Jednoho podzimního odpoledne se mi nepříjemně změnil život. Došlo k tomu zhruba před osmi lety. Stačila jenom chvilička nepozornosti a všechno se ve zlé obrátilo. Autonehodě jsem zabránit nemohla Můj klidný a téměř bezstarostný život vzal zasvé. Za svoji roztržitost

S kamarádkami jsme kdysi zkoušely spojit své vnitřní síly. Věřila jsem, že dokážeme nemožné. A částečně jsem měla pravdu. Na co ze svého dětství nejradši vzpomínám? Na kamarádky Lucku a Nikolu. Už si přesně nevybavuji, čí to byl nápad. Asi Nikoly – vždy se zajímala o všechno mezi nebem a zemí. Přála si ovládat telepatii nebo vlastnit šestý smysl. Mě a Lucku použila jako nástroj k tomu, aby to z

Toho mrzouta neměl ve vesnici nikdo rád. S kaž­dým se hádal, každého z něčeho obviňoval. Přitom byl jen zoufale sám. Jako já. Ten starý mrzutý dědek lezl na nervy celé vesnici. Jakživ ho nikdo neviděl v dobré náladě, pořád se vztekal, někoho z něčeho obviňoval, s někým se hádal. Sousedku nařkl, že mu hází svoje spadaná jablka na pozemek, v krámě řval, že ho ošidili o korunu padesát haléřů a že

Bylo mi skoro sedmnáct. S Otíkem ze sousedství jsme byli odjakživa kamarádi. Jednoho dne mi ale řekl, že mi musí něco říct. Myslela jsem si, že se to stane na svatého Martina. Vůbec nevím, jak mě to mohlo napadnout. Napsala jsem o tom i báseň, dodnes si vzpomínám, že se mi tam rýmovalo neděle a nesměle. Jako že přijde svatomartinská neděle a ty mi vyznáš lásku nesměle. Tu básničku jsem napsala

Létají do toho chrámu andělé, kteří plní přání? Modlila jsem se tam za uzdravení a zázrak se stal. Na cestě domů mě ozářilo světlo z nebe. Když jsem onemocněla rakovinou, můj zdravotní stav se rychle horšil. Bylo mi něco málo přes šedesát let, říkala jsem si, že je to ještě brzy, abych opustila rodinu a hlavně své milované vnoučky. Musím bojovat a věřit do poslední chvíle! A protože se zoufalí

Velmi si zakládala na svém psím aristokratovi a naším Ťapkou pohrdala. Tak jsem vzala spravedlnost do svých rukou. Riskovala jsem při tom ale opravdu hodně. Jsem holka z vesnice, neumím si představit, že bych žila ve městě. To můj bratr byl klidně ochotný se přestěhovat. Když si našel holku z města, odešel za ní. Chvíli bydleli ve městě, ale když se narodily jejich děti, museli se přestěhovat n