Přes to všechno, čím si Bobík prošel, na lidi nezanevřel . Dnes bez něj neudělám krok. Ovdověla jsem před deseti lety, žiji sama v malém domku se zahrádkou. Ale zdraví mi celkem dlouho sloužilo, takže jsme vše zvládala docela dobře. Jenže nic netrvá věčně, a tak i na mě došlo. Začaly mě dost bolet klouby, což mě dohnalo až k doktorovi na ortopedii. Rentgen ukázal začínající artrózu. Pan doktor mi

Petruška je talentovaná, krásná a úspěšná. Štěstí jí provází od narození. Je to prý odměna za její těžký minulý život, kdy zemřela jako malé dítě hlady. Každý druhý Evropan je dnes přesvědčen, že už tu jednou byl. Je to takový zvláštní trend, který jsem dlouho nemohla pochopit. Možná to je tím, že jsem vyrůstala v prostředí, které tyto názory zavrhovalo. Dnes už ale o těchto věcech přemýšlím. Stá

Byl to můj nevlastní bratr. Když mi ho bylo moc líto, opakovala jsem si to slovo nevlastní stále dokola. Ale nepomáhalo to. Ještě dnes se mi v noci zdá, jak slyším zoufalý řev mého nevlastního bratra Rudy za zdí našeho domu, kde v dílně přistavené k baráku mlátí můj nevlastní otec svého syna z prvního manželství řemenem. Přes záda, nohy, po celém těle. Ruda mi pak vždy ukazoval podlitiny, kter

Je strašné, když vám lékaři vyřknou nad malým dítětem děsivý ortel. Ze zoufalství jsem začala vykuřovat nemoc kadidlem. Když moje vnučka Anička onemocněla epilepsií a nevypadalo to s ní dobře, usilovně jsem přemýšlela, jak jí pomoci. Ty záchvaty byly příšerné. Prosila jsem všechny svaté, a dokonce si pořídila Madonku s děťátkem, aby pomohli. Po několika měsících byla moje dcera tak vyčerpaná a

Padouch, lotr, odporný chlap. Mohla bych pokračovat. Ale to jsou vlastně jen nadávky, protože ve mně je velká zloba. Můj manžel je zkrátka sobec. O tom, jak jsme si žili vlastně donedávna, valnou část našeho společného života, bych mohla barvitě vyprávět docela dlouho a ještě před rokem by mi to činilo potěšení. Teď bych jen ještě víc drásala svoje rány, své srdce, které utrpělo životním zklamá

Nikdy bych nevěřila, že se moje duše dokáže ve spaní odpoutat od těla a létat domů, kde jsem vyrůstala. Strašila jsem v bytě a děsila tím nové majitele. Náš byt na starém městě jsem znala do detailů. Narodila jsem se tam, vyrůstala, později do něho chodila za maminkou a tatínkem. Nic se v něm za ta léta nezměnilo. Stejný nábytek, všechno mělo své místo, znala jsem každý obraz, každou maličkost. K

Člověk se nemá dohadovat kvůli malichernostem a rozcházet ve zlém. Nikdy totiž nevíte, jestli to nejsou vaše poslední společné chvilky. Moje moudrá maminka vždycky říkávala, že i když se večer pohádáme, ráno bychom se měli rozejít do práce či do školy v dobrém. To kdybychom se třeba domů už večer jeden z nás nevrátil? Přiznávám, nebrala jsem tyhle její životní rady úplně vážně. Až přišel okamžik

Celé dětství jsem toužila být pilotem a letět do vesmíru. Osud mě ale velmi důkladně přibil k zemi. Člověk se musí v životě smířit s tím, na co má a co mu život dovolí. Můj dědeček byl automobilový závodník a já, vnučka, jeho lásku k rychlým, silným autům podědila. Geny se mnou zmítaly v dětství tolik, že jsem toužila studovat vojenskou školu a pilotovat stíhačku. Nepropásla jsem žádnou, která se

Na malou Haničku asi nikdy nezapomenu. Se svou nemocí bojovala statečně a jsem ráda, že se nám podařilo jí splnit její velké přání. Pracuji už dlouhá léta na dětské onkologii jako zdravotní sestra. I když ne vždy mají příběhy nemocných dětí špatný konec, přece jen je dnešní medicína už na vysoké úrovni, přece jen ne všechny dopadnou dobře. Člověk se tu musí hodně snažit, aby si je nebral příliš k

Byli jsme velká láska od mládí. Nikdy bych nevěřila, že svého manžela podvedu a naše Simonka nebude jeho. Potkali jsme se na vysoké škole v Praze. Za rok jsme si našli společný pronájem a aniž by se přes naše milostné pole přehnal jediný mráček, společně jsme odpromovali a začali si hledat práci. Když jsme nastoupili každý do jiné nemocnice, byla jsem nervózní, jestli se s Tomášem vzájemně neodci