Byl to podivný pasažér, každý den ve stejnou dobu jezdil se mnou přeplněným autobusem. Až jsem najednou pochopil, že to není živý člověk.
Každý pracovní den začínal stejně! Nasoukat se do autobusu a vybojovat si v něm malé místečko. Přežít tuhle nafouklou konzervu lidských těl, a vystoupit pokud možno ve stejném stavu jako při nastoupení.
Kolikrát jsem si říkal, že by bylo lepší jezdit do práce na kole, ale v mém případě bylo k realizaci nápadu hodně daleko. Už jsem na to příliš pohodlný. Tento den začínal stejně jako ty předešlé. Všiml jsem si toho člověka už na nástupišti.
Stál na samém konci chodníku a riskoval tak, že se kalužina, ležící na žulové silnici přemístí na jeho džíny. Když konečně bus přijel, jakoby onen člověk povyskočil a přímo vlétl do prostoru, ze kterého teprve vystupovali lidi. Později jsem si ho všiml, jak se prodírá davy lidí, natěsnaných uvnitř.
Vše dělal s jakousi podivnou elegancí. Měl jsem pocit, že prostorem doslova pluje! Pokaždé nosil ty stejné šaty. Pokaždé stál na svém obvyklém místě a pokaždé se dostával od zadní části busu až do přední části. Přesvědčil jsem se o tom ve chvíli, kdy jsem stál docela blízko jeho postavy.
Chyběly mu totiž boty! Celá postava se vznášela nad obrubníkem. Bylo zvláštní, že si toho nikdo nevšiml! A pak mi došlo, že ho vidím nejspíš pouze já. Lidé byli k jeho proplouvání celým busem úplně lhostejní. Lhostejní, protože ho neviděli!
Nebyl to člověk
Proplout bez doteku celým autobusem s jinými lidmi, tlačícími se tam i ven, by snad člověk ani nedokázal. Všiml jsem si, jak vnoří své ruce do kapes některých cestujících a zmocňuje se jejich peněženek! Nikdo z okradených si ničeho nevšiml. Nikdo doteky ducha necítil.
Chtěl jsem už tolikrát zasáhnout, ale zjistil jsem, že na konečné stanici duch nechá všechny ukradené předměty ležet na zadním sedadle! Nastupoval na stanici Náměstí legií jako já, a vystupoval na Poděbradské, což bylo dvě zastávky před konečnou. Duch byl zcela klidný, i když viděl, že ho vidím. Několikrát se na mě dokonce usmál.
Pochopil jsem
Ten den začal jako obvykle přešlapováním na zastávce a sledování ducha, vznášejícího se nad obrubníkem. Oba jsme nastoupili, duch zadními dveřmi, já prostředními. Duch začal ihned svoji zábavu. Na stanici Novoměstská nastoupil revizor! Sáhl jsem si do kapsy a krev mi vystydla v žilách.
Někdo mi peněženku i s průkazkou ukradl. Ještě na zastávce jsem ji měl! Teď mi hrozila pokuta. Někdo mě musel okrást uprostřed autobusu. Duch to být nemohl, protože se stále pohyboval v zadních prostorách vozu. Otáčel jsem se kolem sebe, až jsem nakonec znehybněl ve strnulé poloze.
Smutnému osudu neuniknu. Revizor došel až ke mně. A tehdy mě napadla ještě jedna možnost, jak se zachránit. Vsadil jsem na ducha! Řekl jsem revizorovi, těsně před stanicí Poděbradská, že mám peněženku i s legitimací na zadním sedadle busu.
S nevěřícně kroutící hlavou prošel už poloprázdným autobusem zpátky dozadu. A vsadil jsem správně! Ležela tam moje peněženka! Duch okradl zloděje. S úsměvem jsem podal průkazku revizorovi a vzpomněl si na přísloví, že zloději, který okrade zloděje, bude odpuštěno na sto let…! Duch se už v buse neobjevil.
Petr (54), Pardubice
