Jen jednou se zdálo, že naše dívčí přátelství ohrozí kluk. Nakonec se ukázalo, že mohu mít oboje – kamarádky i muže pro život. Jak typické! „Má dvacet minut zpoždění,“ prohodím, aniž bych očekávala odpověď. Byla to už klasická situace. Zatímco já a Petra jsme jako vždy dorazily včas, Lada tu ještě nebyla. Postávaly jsme na nádraží, vlak měl odjezd za pár minut. Jestli ho stihneme, bude to zázra

Do sklepení a tajemných chodeb je třeba lézt s velkou přípravou a hlavně si předem zjistit, co se o tom místě píše v místních kronikách. S Jiřím, mým mužem, jsme se často toulali po vlastech českých. Když byly děti malé, omezovali jsme se na místa, kde by je to mohlo bavit. Když se syn i dcera dostali do puberty, měli okruh kamarádů a s námi už jezdit nechtěli. Nadšení pro cestování a objevo

Život jsem promarnila s nesprávným mužem. Člověk se může snažit, jak chce, se špatným partnerem šťastnou rodinu nevybudujete! Chtěla jsem najít hodného a chápavého muže a s ním si pořídit velkou rodinu. A našla jsem ho. Jmenoval se Martin. Naše svatba byla romantická − bílé krajky a růžičky. První roky jsem se cítila šťastná. Vše se ale muselo podřídit mému muži. Staral se o nás a byl stále

Nemohla jsem se toho snu zbavit. Jakmile jsem zavřela oči, už tu byl. Nakonec jsem podlehla zvědavosti a vyrazila do míst, o kterých se mi zdálo. Nevím, kde se tak najednou vynořil sen, ve kterém jsem se pohybovala v prostředí, které rozhodně nevyhledávám. Za celý svůj život jsem se nezajímala o sport. Proto jsem byla hodně překvapená. V tom snu jsem seděla jako divák na fotbalovém hřišti a sle

Dcera a zeť všechno Matyášovi dovolí! Z vnuka se stává rozmazlený a nesnesitelný kluk. Vidím, jak pomalu přerůstá rodičům přes hlavu. Náš Maty si pejska strašně přál a prosil, kudy chodil. Mluvili jsme o tom s ním několik dnů, nejen já jako babička, ale také dcera se zetěm. Já byla zásadně proti. Rodiče Matyášovi totiž neuměli říct NE! Nakonec je samozřejmě přesvědčil a k letošním Vánocům mu

Říkala si Klementýna a byla to brigádnice na naší poště. Každý den mi vhodila do schránky obálku, v níž jsem našel své vlastní parte. Vyndal jsem z poštovní schránky dopis. Odesilatel neznámý. Na známce žádné razítko. Možná nějaký omyl, mně totiž většinou nikdo nepsal. Žil jsem sám jako strážce majáku. Učil na místní škole a po většinu času četl, nebo psal povídky. Vyndal jsem dopis. Bylo to

Oslňoval celý kraj. Bavil chlapy po hospodách, psal protirežimní verše, krásně zpíval, ženy mu ležely u nohou. Domů chodil jen přespat. Táta byl chloubou našeho okresu. Měla bys být na něj pyšná, plácali mě po ramenou obyvatelé města, v němž jsem se narodila. Psál básničky proti režimu, pěkně zpíval, songy si sám skládal a při kytaře jimi oslňoval bojovníky za svobodu, a ještě víc bojovnice.

Byla jsem ztracená a marně hledala cestu. Nevěděla jsem, co si počít, když se z mlhy nad řekou najednou vynořila pramice. Stalo se to už hodně dávno. Bylo mi tehdy necelých dvacet let a byla jsem na návštěvě u svých prarodičů. U babičky a dědečka jsem se ten den zdržela déle než odvykle. Když jsem se pak vracela domů kolem řeky, byla už tma. Najednou spadla hustá mlha a já nevěděla kudy jít dál

Moje manželství za nic nestála. První muž mi jen zahýbal, druhý navíc prohýřil se svou milenkou celé dědictví a pak měl ještě tu drzost se ke mně vrátit. Poprvé jsem se vdávala, když mi bylo dvacet jedna let. Byla jsem příliš mladá a hodně naivní. Starala jsem se obětavě o malého synka, zatímco manžel si velmi aktivně odskakoval k milenkám. První manželství vzalo zasvé Dokud to bylo v okr

Dobro nebývá vždy odměněno dobrem. Ale to samotné zklamání, že vůbec k něčemu takovému došlo, je mnohem horší než to, co se mi stalo. Stojíme proti sobě, dělí nás pouze jedna řada lavic v soudní síni. Eda má na rukou želízka, já visím na berlích. Uhýbá pohledem, klopí hlavu. Chtěla bych, aby se mi podíval zpříma do očí, abych v nich mohla hledat odpověď na mou otázku, která zůstane asi navždy n