Kéž by se to, co jsem kdysi udělala, dalo vrátit zase zpátky! Bohužel to nejde, a tak mě to bude zřejmě trápit až do smrti.

Když se tak ohlížím za svým životem, vidím své chyby daleko jasněji a zřetelněji než dřív. Je jich jako máku. A k čemu to bylo? Jaký mělo smysl škrtnout ze života nejbližšího člověka, vlastní sestru? Přitom jsme se mívaly tak rády!

Vzpomínám si na večery pod jednou peřinou, strašily jsme se, vyprávěly si, smály se a snily. Nebo ty nekonečné polštářové války, které ukončila až máma rázným: „No tak holky!

Okamžitě spát!“ Jakmile za ní zapadly dveře, zalezly jsme pod deku, rozsvítily baterku a já začala povídat hlubokým hlasem: „Byl jednou jeden strašidelný zámek…“

Škoda že se nám ve strašidelný zámek později proměnil celý život. No ano, občas mi vyčítala, že jsem tátův miláček, ale tak to myslím nebylo. Měl nás rád úplně stejně. Barák přepsal na mě, protože jsem byla starší, rozvedená a se dvěma dětmi. Ona mi to nikdy neodpustila.

Hluboko do kapsy

Ještě horší bylo, když se dozvěděla, že jsem z táty vytáhla i většinu úspor. Dělala jsem to pro děti, po rozvodu to vypadalo, že nebudeme mít na chleba.

Táta mi ty peníze dal, aby děti mohly studovat, aby, když se jelo se školou na hory, nemusely zůstávat doma.

Dnes vím, že by snad bývalo bylo lepší, kdyby se jim spolužáci ve škole posmívali, že máme hluboko do kapsy. Lepší než tohle. „Nemám už sestru!“ vmetla mi do tváře Majka, když jsme tátu vyprovodily na hřbitov. Nečekala jsem to.

„Buď rozumná, proboha,“ drmolila jsem. Myslela jsem, že když je bezdětná, pochopí, že jsem otcovu podporu potřebovala víc.

Mimoto byla vdaná a ten její dost vydělával. Předpokládala jsem, že bude chápavější, že si dokáže představit, jaké jsou s dospívajícími dětmi výdaje. „Nemám sestru!“ znovu vyštěkla. „Majko, prosím!“ volám zoufale, ale ona se vzdaluje, zavěšená do manžela. Zůstala jsem sama mezi hroby.

Odepiš mi

Nemluvila do větru. Trpěla jsem, když jsem zjistila, že nepřijela na velikou oslavu mých padesátin, na níž jsem si tak zakládala. Neukázala se, když jsem byla nemocná a jen zázrakem utekla hrobníkovi z lopaty. Pak mi ale napsala.

Že se sama až lekla, co se to mezi námi stalo, a že navrhuje zakopat válečnou sekeru. Odepiš, prosila.

Ale to jsem už byla příliš rozezlená. Až naprší a uschne, sestřičko! Bylo ti ukradené, že se zmítám mezi životem a smrtí, tak nazdar! Přitom jsem dobře věděla, že nastal čas konečně se usmířit. „Co říkáš?

Jsme už zas ty prima ségry jako kdysi?“ šeptám fotografii na náhrobku a už ani nebrečím. Došly mi slzy.

Lenka (61), Bruntálsko