Když jsme se loni rozhodli, že také zkusíme „suchý únor“, to znamená, že si dáme měsíc bez alkoholu, všichni se nám smáli. Když se nám to zalíbilo, přestali s námi kamarádit!
Děti už odrostly a my s manželem začali pociťovat první neduhy. Tu nás bolel po vydatném jídle žlučník, jindy nás trápila zácpa anebo naopak průjem, jindy jsme nemohli spát.
Vzali jsme to od podlahy
A tak jsme si řekli, že je čas se sebou něco udělat. Že v šedesáti přece ještě nejsme na odpis a chceme si ještě ledacos užít s vnoučaty. Na to ale musíme být zdravotně i fyzicky v pořádku.
A tak jsme začali studovat různé zdravotní rady, já se pustila do pěstování bylinek a začali jsme spolu pravidelně i víc chodit.
Začala jsem vařit lehčí jídla, která nám naštěstí i chutnala, a je fakt, že trávení se upravilo jako první a bylo nám opravdu lépe. Dokonce i můj muž si liboval, jak se mu teď spousta věcí dělá snáz a že v tenise konečně porazil souseda Jardu.
Vzhledem k tomu, že třídíme odpad, jsem měla jasný přehled o tom, kolik láhví, především od alkoholu, vyhazuji.
Dál už to nešlo
Někdy to byly týdně čtyři láhve, jindy klidně deset. Jakmile jich jednoho dne bylo za celý týden dvanáct, už jsem se vyděsila a šla jsem za Bohoušem. „Nemáš pocit, že moc pijeme?“
„To mi chceš říct, že za měsíc vypijeme i přes čtyřicet láhví vína? Kolik je to litrů?“ zděsil se. „Hani, to je hrozný. Musíme toho nechat, zkusíme ten „suchý únor“,“ navrhl a mně nezbývalo než souhlasit. Je fakt, že první dny nebyly úplně snadné.
První týden byl drsný
Člověk si totiž na nějaké rituály zvykne a těžko se jich vzdává. A tak jsem měla kolikrát nakročeno od televize pro víno, když jsem si uvědomila, že si mohu nechat zajít chuť. Jirka to řešil nealko pivem a já čajem.
Třetí nebo čtvrtý den jsem měla vyloženě abstinenční příznaky. Zvláštní bylo, že jsme si ale docela rychle zvykli a po čtrnácti dnech jsme už ani nevzdechli a časem se nám to zalíbilo. Žádná těžká rána, a navíc jsme i ušetřili.
Co by nás ale ani ve snu nenapadlo, bylo, že bychom díky tomu mohli ztratit kamarády a přátele! Někteří z nich totiž náš nový životní styl nedokázali respektovat. Ukázalo se zkrátka, že alkohol umí lidi nejen spojit, ale také rozdělit. My ochutnali pachuť té druhé varianty.
Zkouška ohněm
Po třech týdnech tvrdé abstinence nás kamarádi pozvali k sobě domů. Vždycky jsme s sebou nosili minimálně dvě láhve vína. Když nás ve dveřích Tonda vítal, zavtipkoval: „Dneska s prázdnou? Nevadí, máme toho dost pro všechny.“ A už běžel pro skleničky.
„Tondo, my nepijeme. Dám si čaj, jestli můžu,“ začal Bohouš. „Jak jako že nepijete?“ ozvala se z obýváku Jarka. „To mi nesmíš udělat. Já nám koupila prosecco. Pojď, naleju ti,“ vybídla mě kamarádka. „Ne, vážně. Já nepiju. Už to bude skoro měsíc.
Nechci si to pokazit. Dám si kávu nebo vodu.“
Viděla jsem, jak to Jarce vadí. „Tak si naleju sama, no,“ řekla a kopla to do sebe. Zatímco Jarka s Tondou měli slušně nakoupeno, my šli domů s čistou hlavou. Je fakt, že zábava nebyla taková, jako když pijeme, ale s tím jsme oba počítali.
Nebyl zájem
Za čtrnáct dní jsme chtěli Jarce oplatit pozvání. Psala jsem jí zprávu, zdali k nám večer přijdou. „Už pijete?“ zněla odpověď. Když zjistila, že ne, pozvání odmítla. Máme ještě několik známých, se kterými se rádi vídáme. Jenže všechna setkání končila stejně. Jakmile se ukázalo, že nepijeme, další pozvání už nepřišlo.
Jsme prý dost divní
Najednou se s námi nechtěl nikdo vídat. Přišlo mi to dost smutné. U Jarky mě to mrzelo nejvíce. Známe se léta letoucí a nepočítala jsem s tím, že by nás rozdělila věc, jako je alkohol.
Minulý týden jsem ji potkala a chtěla se zeptat, jestli spolu nevyrazíme o víkendu na chalupu.
Nám to vyhovuje
„Víš, Hano, my chceme pít. A vy, jak nepijete, je s vámi nuda. Takže pojedeme někam jinam,“ řekla a rozloučila se. Zůstala jsem stát na ulici jako opařená a nevěřila svým uším. Ani tak ale nezačneme pít. Už je to více než půl roku a naprosto nám to vyhovuje. Je nejvyšší čas najít si nové přátele, kterým naše abtinence nebude vadit.
Hana S. (66), Tábor
