Pamatujete se, jak proběhlo seznámení s mužem vašeho srdce? Někdy je to takové normální, ale jindy celkem velká legrace. Určitě si pamatujete, že se to psalo na Mezinárodní den žen na tabuli. Když paní učitelky spatřily nápis: MDŽ je svátek klidu, nezkoušejte naši třídu a na katedře pak jako třešničku na dortu vázu s karafiáty anebo krabici bonbonů, nezkoušely, a třídě spadl kámen ze srdce. Tak

Ten malý, starý domek na kraji lesa mi byl tak povědomý! Jako by vystoupil z mého snu. Stála jsem tam a poslouchala, co mi radí moje skvělá babička. Když jsem nastoupila do důchodu, byla jsem třicet let rozvedená a sama. Žila jsem v městském bytě s kočkou a kanárem. Celý život jsem snila o malé chaloupce někde v lese, kde budu mít zahrádku. Kdysi se mi o ní i zdálo. Dřevem vonící domek stál upr

Nemohla jsem uvěřit, že horoskopy opravdu fungují, předpovědi mé dcery mě ale přesvědčily. Dnes už naslouchám jejím radám s daleko větším respektem. Stala jsem se pokusným králíčkem své dcery Marty, která se začala věnovat astrologii. Nevím, co ji to tehdy posedlo. Bylo jí necelých třicet, měla roční dcerku a doma se nejspíš na mateřské nudila. Zeť byl schopný podnikatel, celkem se mu dařilo, t

Na nadpřirozené věci a mocnosti jsem coby moderní žena nikdy nevěřila. Po letech už mám na tyto věci jiný názor. Něco mezi nebem a zemí možná existuje, tím jsem si jistá. Na pouti jsme si kdysi dávno nechaly s kamarádkou hádat z ruky od cikánky. Nechtěla jsem, měla jsem z toho hrůzu, ale kámoška se mi vysmála, že prý jsem přecitlivělá a všeho se moc bojím. Pak jsem toho litovala. Předpověděla m

Manžela už nemám, děti jsem neměla. Myslela jsem, že ta, kterou jsem znala od školy, mne nezradí. Ale vrazila mi dýku do zad. Považovala jsem ji za sestru, přesto mě dokázala tak hluboce zranit. Je něco takového možné? Ano, bohužel, a mně se to stalo. Helena a já jsme byly kamarádky od základy, znaly jsme se půl století. Sdílely jsme radosti, starosti, všechny malé okamžiky života. Věřila jsem

Po rozvodu jsem si našla přítele, ten mi ale neřekl všechno. Jen díky zesnulé mamince jsem ze vztahu včas utekla a jsem nyní šťastná. Kdysi se mi stala jedna neskutečná příhoda, díky které věřím tomu, že některé lidské vztahy nekončí ani smrtí. Že duše dvou lidí, kteří se dobře znali a byli si blízcí, zůstanou i nadále propojené. Mě před velikými problémy ochránila návštěva z onoho světa. Jen d

Na sny jsem nikdy nevěřila a považovala je za hloupost. Zvlášť takové, o nichž se mezi lidmi hovoří jako o takzvaných věšteckých… Už od střední jsem měla ve své blízkosti dva diametrálně odlišné přátele. Spolužačku Hanku a pak rodinného přítele Igora, který mě brával ven za kulturou. Zatímco Hanka představovala vrstevnici ze třídy, Igorovi bylo v den našeho prvního seznámení přes šedesát. Ovšem

Jsme úplně obyčejná rodina. Přesto se nám za posledních padesát let stalo i mnoho toho špatného a my k sobě zase museli hledat cestu. Mého muže Pepu jsem si brala v polovině sedmdesátých let. Mně bylo devatenáct, jemu o dva roky víc. Bydleli jsme v malém panelákovém bytě 2+1 v pražských Nuslích. Pepa pracoval v ČKD, já jako účetní v podniku na Smíchově. Brzy se nám narodil syn Martin a dva roky

Snacha mě k tomu dohnala. Nejen nějakou hádkou, ne jednou nevhodnou větou, ale dlouhými roky drobného, ale o to vytrvalejšího nátlaku. Poznala jsem ji jako mladou, hezkou holku, která se motala kolem mého syna. Ze začátku se na mě usmívala, přijímala ode mne dárky, později si nechávala s radostí hlídat děti, aby si mohla vyrazit s kamarádkami. Jenže postupně začala snacha měnit své chování vůči

Kdyby mi někdo před rokem řekl, že mě nejvíc zlomí žena, se kterou jsem si svěřovala nejniternější pocity, nikdy bych mu nevěřila! Mužům jsem už dávno nevěřila. Ženy jsem považovala za bezpečný přístav. Chyba. Velká a trapná chyba. Jmenovala se Alena. Přistěhovala se do vedlejšího bytu po rozvodu. Stejný věk, stejný smutek i stejně osamělé večery. Začaly jsme si spolu povídat před domem, když b