Naše dcera Lucka je výjimečná bytost. Vždy se zajímala o nadpřirozeno a jednoho dne začala mít dokonce prorocké sny. Říká se, že každý sen je pro nás určitým poselstvím, jen my si ho nedokážeme vždy správně vyložit. Můžeme se ale podívat do snáře, který nám o našem snu ledacos napoví. Pak je jen na nás, zda tomu uvěříme, nebo ne. A také jsem zjistila, že někteří věřící lidé mohou mít vidění, kt

K této příhodě došlo už dávno. Bylo mi třináct let a byly zrovna letní prázdniny. V takovém věku člověk často koketuje se záhrobím. S partou kamarádů jsme se to odpoledne toulali lesem, až jsme došli ke hřbitovní zdi. Byl to starý, zchátralý hřbitov, který už řadu let nebyl přístupný veřejnosti. U vstupní brány byla malá loučka, a tak kamaráda Kubu napadlo, že bychom tam mohli přenocovat. Prý ž

Ráda se procházím sama neznámými místy. Tentokrát jsem ale narazila na podivný opuštěný dům. A v něm slyšela hlasy. Před deseti lety jsme byli s přítelem na dovolené na jihu Itálie. Protože nerada trávím celé dny jenom na pláži, toulala jsem se i po okolí. Ten den, kdy se mi stala ona podivná věc, jsem se vydala na procházku sama. Obloha se zrovna zatáhla, což mi vyhovovalo, protože na chůzi ne

Když jsem byla mladší, nikdy by mě nenapadlo, že jednoho dne ztratím ženu, která se mnou sdílela tolik let života. Jde to. I opora zmizí… Marta byla mou vrbou, prvním člověkem, kterého jsem volala, když se stalo něco dobrého i špatného. Myslela jsem si, že taková vazba vydrží všechno. Jenže stáří někdy ukazuje, že některé vztahy nejsou určené k tomu, aby obstály v každé zkoušce. Začalo to nenáp

Nikdy jsem si nemyslela, že přijde den, kdy si s dcerou nebudu mít co říct. Věřila jsem, že i kdyby se cokoli pokazilo, mezi námi zůstane vazba. Alespoň ten neviditelný most, který nás kdysi spojoval od prvního nadechnutí. Ne, ani ten nevydržel. Čas umí stavět bariéry, které nejsou vidět, ale zato se dají cítit v celém těle. Nepřišlo to ze dne na den. Nezachytila jsem žádný konkrétní okamžik, k

Když mi dcera oznámila, že by bylo lepší, abych se přestěhovala do domova důchodců, byl to šok. Dcera tvrdila, že chce, abych měla péči a společnost. Mně to ale znělo jako zdvořilé balení rozhodnutí, které už padlo bez mého souhlasu. Můj byt byl plný vzpomínek, drobných předmětů, které jsem sbírala celý život. Každý měl svůj příběh a já je měla opustit, jako by to byly věci bez významu. Když js

S mým manželem jsme spolu už čtyřicet sedm let. Bydlíme v malém domku s kouzelnou zahrádkou plnou růží. Náš dům je plný věcí. Starých fotek, knížek i hrnců po babičce. A taky plný lidí. Našich dětí. Tří dospěláků. A pořád je máme na krku. Nejstarší je povaleč Nejstarší je Petr. Čtyřicet dva let. Když mu bylo dvacet, přišel domů s tím, že utekl z vysoké: „Škola mě nebaví. Chci cestovat.“ O

Když jsem se rozvedla, myslela jsem, že vše zlé je za mnou a čeká mě zbrusu nový a krásný život. To bych ale nesměla spát s mužem své kamarádky. Ztratila jsem skoro dvacet let s mužem, který za to nestál. Mé manželství bylo naprosto marné. Gustav byl děvkař, lhář a k tomu ještě budižkničemu. Jeho neschopnost i chování jsem tolerovala jen kvůli dětem. Dnes vím, že to byla velká hloupost. Nakonec

Že se na prahu důchodu nemůže člověk zamilovat? Kdepak! Můj táta je příkladem toho, že láska kvete v každém věku. Ještě jako malá holka jsem často svému tátovi říkala, že ho nikdy nikomu nedám. A myslela jsem to vážně. Upínala jsem se k němu jako květina ke slunci, znamenal pro mě největší jistotu a bezpečný přístav mého dětství. Moje opora Maminka nám odešla, když mi bylo sedm let. Díky

Vypravila jsem se před Vánocemi na hřbitov tak, jako to dělávám každý rok. Tehdy jsem se ale nevrátila domů sama. Přinesla jsem si zraněného společníka. Od chvíle, kdy jsem nastoupila do důchodu, jsem se zařekla, že musím každý den chodit na procházku, abych se stále držela v kondici. Vzhledem k tomu, že trpím celou řadou zdravotních potíží, to není vždy jednoduché. Jak čas ubíhá, je to pro mě