Nikdy jsem nepatřila k lidem, kteří si pořád na něco stěžují. Jenže už nevím, jak dál. Ztrácím sebe a můj svět, který už nikdy nebude stejný. Zpočátku to vypadalo banálně. Pobolívání kloubů, vyčerpání, pocit chladu, který se mi zarýval hluboko do těla a nešel zahnat pohybem. Myslela jsem si, že se rozhýbu, že to přejde, ale nepřešlo. Všechno se to rozvíjelo pomalu, nenápadně, jako by se mé tělo

Mohou někteří lidé skutečně vidět do naší budoucnosti? Roky jsem vůči věštbám byla skeptická. Pak se ale stalo něco, co můj názor změnilo. řed lety mě kamarádka Mirka přemluvila, abychom společně zašly k jedné věštkyni. Moc jsem těmto věcem nevěřila a původně jsem jít nechtěla, ale Mirka mě přemluvila. A tak jsem si nechala svoji budoucnost také vyložit. Ovšem tomu, co jsem vyslechla z úst v

Rádi se jako rodina scházíme a hrajeme karty. Jednou jsme hráli dlouho do noci a manželovi se začaly najednou objevovat vize. Můj muž Aleš se nikdy o věštění nezajímal a příliš těmto věcem nevěřil. Věštce považoval za šarlatány a podvodníky. A netajil se tímto názorem. To, co se mu tedy událo, bylo něco naprosto ojedinělého. Společné večery Čas od času jsme se společně s mým mužem, sestro

Trápily mě podivné sny. Vídala jsem v nich svého otce, za nímž létali dva havrani. Pár týdnů nato jsem se dozvěděla zlou zprávu. Sny se mi zdají, ostatně jako každému z nás, už od dětství. Nikdy jsem si z nich moc nepamatovala. Vždycky jen pár útržků. Tentokrát se mi v nich ale opakovaly podobné scény, v nichž figuroval můj otec a havrani. A jiné bylo i to, že jsem si po probuzení vybavila prak

Ještě před pěti lety bych vám řekla, že štěstí je něco, co se děje jenom druhým lidem. Mně ne, můj život byl jen seznam úkolů, kde na má vlastní přání nezbývalo místo. Mého Františka jsem se brala ještě jako mladá holka. Bylo nám tehdy oběma sladkých devatenáct let. V té době to bylo ale celkem běžné. On byl vysoký, tichý kluk z chalupy, zatímco já byla trochu divoká a nevybouřená. Pořád jsem b

Manžel mi umřel před pěti lety. Prý na selhání srdce po zanedbané viróze. Já bych spíš řekla, že už nezvládal ty věčné hádky. I tak jsem ho milovala. Byla jsem celý život přesvědčená, že naše hádky pramení z mužovy výbušné povahy. Naše děti mě teď ale vyvedly z míry, když mi při poslední návštěvě řekly, že ta komplikovaná jsem vždy byla jen já. To člověka trochu vyvede z míry, že ano?! Tím ovše

S manželkou mého bratra jsme nikdy neměly dobrý vztah. Když bratr zemřel, doufala jsem, že nás společné neštěstí sblíží. Ale spletla jsem se. Místo jejích slz přišly nákupy a místo vzpomínek nekonečná přehlídka luxusu. Bratr zemřel nečekaně a zatímco mě jeho skon zdrtil, se švagrovou ta tragédie neudělala nic. Spíš ji potěšila. Smrt manžela pro ni byla jenom vstupenkou do života bez finančních

Vždycky jsem byla žárlivá. Myslela jsem si, že je to normální, že to k lásce patří. Přece se říká: Kdo nežárlí, nemiluje. Časem jsem však došla k závěru, že možná žárlím a trpím o něco víc než ostatní. A aby to bylo ještě horší, provdala jsem se za hezouna. Když si vzal brýle proti slunci, černou koženou bundu a džíny, holky tajily dech a rozbušilo se jim srdce. Mně taky, žárlivostí. Bylo tě

Myslela jsem, že je naše manželství bezchybné. Jenže krize nás nakonec neminula. Když můj muž chytil druhou mízu, musela jsem rychle zasáhnout. S Tondou jsme se potkali v tanečních. Nikdy nezapomenu, jak mi při mazurce přišlápl šaty a vzápětí ukopl podpatek. Jako omluvu mě pozval do nedaleké hospody na limonádu... No a od té doby už jsme tančili jen spolu. Když jsme se brali, byly moje střev

Celý život jsem pracovala v jednom podniku, až mě pět let před důchodem „vylili“. Netušila jsem, že mě v mém věku čeká ještě takové štěstí. Celý život jsem strávila v jednom zaměstnání. Špatně placeném. Byla jsem knihovnice. Bylo mi jasné, že ani můj důchod nebude žádná hitparáda, chtěla jsem to ale už nějak mezi knihami „doklepat“. Moc jsem svou práci milovala. Ani ve snu mě nenapadlo, že by m