Když už si chce člověk hrát v cizině na honoraci, měl by trochu umět jazyky. Takhle jsme si užili navíc i pořádný adrenalin. Přesto nám ta komedie v divadelních kostýmech stála za to! Když nám známí vyprávěli s velkým nadšením, jak si užívali vyhlášený karneval v italských Benátkách, záviděli jsme jim. Já i můj manžel Josef jsme totiž v našem malém městečku nadšenými ochotníky. To je prostě váš

Myslela jsem si, že jsme nejlepší kamarádky – ovšem jen do té doby než se do mě Martina zamilovala. Chtěla, abych zůstala navždy s ní. Nechtěla jsem se po vysoké škole vracet domů do malého města, kde jsem neměla takové příležitosti jako v Praze. Už během studií jsem si našla skvělou brigádu a byla jsem tak přesvědčivá, že si mě chtěli ponechat natrvalo. Dostala jsem od nich nabídku práce, kter

Říká se, že ten, kdo uteče smrti, se dožije dlouhého věku. U mého dědy se to staré pořekadlo opravdu naplnilo. Usnul na stráni a málem umrzl. Stalo se to před mnoha lety. Náš děda Matěj tehdy unikl jen o vlásek smrti. Byl vždy hodně společenský, alkoholu se nevyhýbal, žádný suchý únor by dnes určitě nedržel. Zvládl toho vypít opravdu hodně, nikdy mu ale nebylo špatně a i po lahvince slivovice l

Když mi můj spolužák vyznal na plese lásku, zaskočilo mě to a vyděsilo. Nebyl to zrovna třídní krasavec, s tím jsem musela něco udělat. Na maturitním plese mi řekl, že mě miluje. Koukala jsem jako blázen. Proč se mi stávají takové věci? Celou dobu jsem očekávala, že mi lásku vyzná krasavec Homola, kluk štíhlý jako břízka, s očima barvy jarní oblohy, a teď tohle! „Od druháku,“ zakoktával se Kejh

Vzpomínky na maturitní ples nemám zrovna veselé. Hned v úvodu ke mně přistoupil můj spolužák Oldřich a pověděl mi zlou novinu. V mládí jsem protancovala nejedny střevíčky, ale ples, o kterém chci vyprávět, jsem skoro celý proplakala. Přitom jsem se tolik těšila! Vzala jsem si šaty s volány a červenými puntíky, k nim stříbrné střevíce a do vlasů stříbrnou stuhu, aby to korespondovalo. Byla jsem

Se sestrou Annou jsme vyrůstaly bok po boku. Pak se odstěhovala. Nenapadlo nás, že se už nepotkáme. Anna byla vždy rozhodná, energická a jistá sama sebou, zatímco já jsem stála spíš v pozadí, pozorovala a nechávala se životem unášet. S přibývajícími léty se mezi námi začalo objevovat napětí. Anna měla potřebu řídit můj život, radila mi, koho si mám vzít, kde bych měla žít a jak vychovávat děti.

Bydlím sama v bytě, který kdysi patřil dvěma lidem. Dnes jsem tu sama. Sama mezi těmi zdmi a za nimi někdo, kdo mě chce zastrašit. en byt není bezpečím, ale spíš místem, kde se snažím vydržet další den. Od smrti manžela uplynulo několik let, a přesto mám pocit, že je tu stále se mnou a dává mi sílu vydržet. Protože kam jinam bych šla? Bylo by to hezké žití, kdyby tu nebyli oni. Sousedé, kteří s

Nikdy jsem nepatřila k lidem, kteří si pořád na něco stěžují. Jenže už nevím, jak dál. Ztrácím sebe a můj svět, který už nikdy nebude stejný. Zpočátku to vypadalo banálně. Pobolívání kloubů, vyčerpání, pocit chladu, který se mi zarýval hluboko do těla a nešel zahnat pohybem. Myslela jsem si, že se rozhýbu, že to přejde, ale nepřešlo. Všechno se to rozvíjelo pomalu, nenápadně, jako by se mé tělo

Mohou někteří lidé skutečně vidět do naší budoucnosti? Roky jsem vůči věštbám byla skeptická. Pak se ale stalo něco, co můj názor změnilo. řed lety mě kamarádka Mirka přemluvila, abychom společně zašly k jedné věštkyni. Moc jsem těmto věcem nevěřila a původně jsem jít nechtěla, ale Mirka mě přemluvila. A tak jsem si nechala svoji budoucnost také vyložit. Ovšem tomu, co jsem vyslechla z úst v

Rádi se jako rodina scházíme a hrajeme karty. Jednou jsme hráli dlouho do noci a manželovi se začaly najednou objevovat vize. Můj muž Aleš se nikdy o věštění nezajímal a příliš těmto věcem nevěřil. Věštce považoval za šarlatány a podvodníky. A netajil se tímto názorem. To, co se mu tedy událo, bylo něco naprosto ojedinělého. Společné večery Čas od času jsme se společně s mým mužem, sestro