Se sestrou Annou jsme vyrůstaly bok po boku. Pak se odstěhovala. Nenapadlo nás, že se už nepotkáme. Anna byla vždy rozhodná, energická a jistá sama sebou, zatímco já jsem stála spíš v pozadí, pozorovala a nechávala se životem unášet. S přibývajícími léty se mezi námi začalo objevovat napětí. Anna měla potřebu řídit můj život, radila mi, koho si mám vzít, kde bych měla žít a jak vychovávat děti.

Bydlím sama v bytě, který kdysi patřil dvěma lidem. Dnes jsem tu sama. Sama mezi těmi zdmi a za nimi někdo, kdo mě chce zastrašit. en byt není bezpečím, ale spíš místem, kde se snažím vydržet další den. Od smrti manžela uplynulo několik let, a přesto mám pocit, že je tu stále se mnou a dává mi sílu vydržet. Protože kam jinam bych šla? Bylo by to hezké žití, kdyby tu nebyli oni. Sousedé, kteří s

Nikdy jsem nepatřila k lidem, kteří si pořád na něco stěžují. Jenže už nevím, jak dál. Ztrácím sebe a můj svět, který už nikdy nebude stejný. Zpočátku to vypadalo banálně. Pobolívání kloubů, vyčerpání, pocit chladu, který se mi zarýval hluboko do těla a nešel zahnat pohybem. Myslela jsem si, že se rozhýbu, že to přejde, ale nepřešlo. Všechno se to rozvíjelo pomalu, nenápadně, jako by se mé tělo

Mohou někteří lidé skutečně vidět do naší budoucnosti? Roky jsem vůči věštbám byla skeptická. Pak se ale stalo něco, co můj názor změnilo. řed lety mě kamarádka Mirka přemluvila, abychom společně zašly k jedné věštkyni. Moc jsem těmto věcem nevěřila a původně jsem jít nechtěla, ale Mirka mě přemluvila. A tak jsem si nechala svoji budoucnost také vyložit. Ovšem tomu, co jsem vyslechla z úst v

Rádi se jako rodina scházíme a hrajeme karty. Jednou jsme hráli dlouho do noci a manželovi se začaly najednou objevovat vize. Můj muž Aleš se nikdy o věštění nezajímal a příliš těmto věcem nevěřil. Věštce považoval za šarlatány a podvodníky. A netajil se tímto názorem. To, co se mu tedy událo, bylo něco naprosto ojedinělého. Společné večery Čas od času jsme se společně s mým mužem, sestro

Trápily mě podivné sny. Vídala jsem v nich svého otce, za nímž létali dva havrani. Pár týdnů nato jsem se dozvěděla zlou zprávu. Sny se mi zdají, ostatně jako každému z nás, už od dětství. Nikdy jsem si z nich moc nepamatovala. Vždycky jen pár útržků. Tentokrát se mi v nich ale opakovaly podobné scény, v nichž figuroval můj otec a havrani. A jiné bylo i to, že jsem si po probuzení vybavila prak

Ještě před pěti lety bych vám řekla, že štěstí je něco, co se děje jenom druhým lidem. Mně ne, můj život byl jen seznam úkolů, kde na má vlastní přání nezbývalo místo. Mého Františka jsem se brala ještě jako mladá holka. Bylo nám tehdy oběma sladkých devatenáct let. V té době to bylo ale celkem běžné. On byl vysoký, tichý kluk z chalupy, zatímco já byla trochu divoká a nevybouřená. Pořád jsem b

Manžel mi umřel před pěti lety. Prý na selhání srdce po zanedbané viróze. Já bych spíš řekla, že už nezvládal ty věčné hádky. I tak jsem ho milovala. Byla jsem celý život přesvědčená, že naše hádky pramení z mužovy výbušné povahy. Naše děti mě teď ale vyvedly z míry, když mi při poslední návštěvě řekly, že ta komplikovaná jsem vždy byla jen já. To člověka trochu vyvede z míry, že ano?! Tím ovše

S manželkou mého bratra jsme nikdy neměly dobrý vztah. Když bratr zemřel, doufala jsem, že nás společné neštěstí sblíží. Ale spletla jsem se. Místo jejích slz přišly nákupy a místo vzpomínek nekonečná přehlídka luxusu. Bratr zemřel nečekaně a zatímco mě jeho skon zdrtil, se švagrovou ta tragédie neudělala nic. Spíš ji potěšila. Smrt manžela pro ni byla jenom vstupenkou do života bez finančních

Vždycky jsem byla žárlivá. Myslela jsem si, že je to normální, že to k lásce patří. Přece se říká: Kdo nežárlí, nemiluje. Časem jsem však došla k závěru, že možná žárlím a trpím o něco víc než ostatní. A aby to bylo ještě horší, provdala jsem se za hezouna. Když si vzal brýle proti slunci, černou koženou bundu a džíny, holky tajily dech a rozbušilo se jim srdce. Mně taky, žárlivostí. Bylo tě