Syn je hodný a slušný člověk. To ale nestačí k tomu, abyste byli sympatičtí každému. Čekání v noci na autobus ho stálo málem život. Můj syn Michal ve škole nikdy nepatřil k premiantům, ale nějak dodělal učňák a našel si dobré místo automechanika. Dětství neměl lehké. Byla jsem na něj a jeho dva bratry sama. Měla jsem se hodně co ohánět. Michal byl nejstarší, tak velká zátěž ležela i na něm. Mus

Nikdy by mě nenapadlo, že se mi něco takového stane. V mém věku už jsem si myslela, že život s láskou mám přečtený od první do poslední stránky. Jak se ukázalo, některé kapitoly čekají, až k nim jednou skutečně dozrajeme. A ta moje přišla v okamžiku, kdy jsem to čekala nejméně. Bylo mi čerstvě 65 let, když jsem se přestěhovala do malého města na jihu, abych měla blíž k dceři a vnoučatům. Po man

Měla jsem být obezřetnější. Ale Petr to nemyslel nijak zle, když mi „zapomněl“ při seznámení prozradit, že je otcem. Tvořili jsme zamilovaný pár už více než tři roky a náš vztah byl hezký, to nemůžu popřít. Vlastně jsem lepšího chlapa ani do té doby nepoznala. Malovala jsem si naši budoucnost v růžových barvách... Pořád nic Tři roky chození, tři roky od svatby a já jsem stále nepřicházela

Kdysi dávno jsem potkala muže svých snů. Bohužel jsem neměla dost odvahy na to, abych tuhle svoji životní šanci dotáhla do konce. Teď už je na všechno pozdě. Zbyly jenom vzpomínky, zůstaly otázky. Možná sen, který se ale ve skutečnosti nikdy neodehrál. Byla to naděje Počátkem devadesátých let jsem přijela do Brna za svou bývalou spolužačkou. Dlouho jsem ji neviděla, jenže nedopadlo to dob

Brát v životě všechno vážně a doslova je hloupost. Dnes už to vím a je mi dobře na světě. Moje kamarádka Hanička se tváří naprosto zoufale. „To byl tedy pěkný trapas. Už tam nikdy nejdu. A ty ses tomu ještě smála.“ Dívá se na mě svýma velkýma modrýma očima pěkně vyčítavě. „Taková strašná ostuda! Co si o mně pomyslí. Že už jsem snad nesvéprávná.“ Smála bych se klidně dál, ale vím, že ona by t

Když mi bylo čerstvých šedesát, dala jsem si k narozeninám dort, kytici růží a jedno rozhodnutí: už žádné „už je pozdě“. A nebylo. Byla jsem už ovdovělá, manžel byl skvělý člověk, ale když odešel, zůstala jsem s pocitem, že jsem neprožila celý příběh, jaký bych si přála. Byla jsem spíš praktická, starala jsem se, fungovala, měla rozvrh, plán a zásoby na zimu. A pak najednou nikdo, komu by se da

Můj rodný dům. Tak jsem na něm lpěla, až mám pocit, jestli jsem nepřivolala ty děsné tragédie. Dívám se na to místo. Tam, kde jsem měla kotvu. Skvělé zázemí. Najednou tu není. Jako kdyby všechno sfoukl vítr spolu s prachem sutin domu, který jsem začala nenávidět. Bylo tam tak krásně Šlo o útulný domeček. Prvorepubliková stavba, která patřila prarodičům, vešli jsme se tam i já, brácha a ro

S muži už mám bohaté zkušenosti. Po rozpadu druhého manželství jsem si slíbila, že už žádného partnera nechci. Jenže ani děti mi to neudělaly snadné. Poprvé jsem se vdávala velmi brzy, bylo mi teprve osmnáct. Za Ondřeje. O rok dřív jsem otěhotněla a moje hluboce věřící maminka by se hanbou propadla, kdyby její dcera zůstala svobodná. Upřímně řečeno, nebyla nadšená ani z toho, že jsem čekala dít

Proč zrovna já? Nebyla jsem snad tak ošklivá, abych nenašla muže. Bohužel, když přišel ten pravý, osud mi ho brzy zase vzal. Vždy ve mně bylo něco jinak. Přitahovala jsem pozornost, aniž bych o to usilovala. Bohužel i tu negativní. Když jsem byla mladá, mužům jsem se líbila, to jsem vnímala. Jenže tehdy jsem s tím asi neuměla tak pracovat. Měla jsem pocit, že mám čas. Lidé se mi smáli Hla

Při vycházce na hřbitov jsem uviděla stát u zdi muže v letecké uniformě. Když mi švagr řekl, o koho se jedná, nemohla jsem tomu uvěřit. Už jsem za svůj život slyšela a četla mnoho strašidelných příběhů. Někdy jsem si přála něco takového zažít na vlastní kůži. Přála jsem si to tak moc, až se mi to jednoho dne splnilo. Stalo se to před lety na dovolené s manželem. Zamířili jsme do severních Čech.