Že se na prahu důchodu nemůže člověk zamilovat? Kdepak! Můj táta je příkladem toho, že láska kvete v každém věku. Ještě jako malá holka jsem často svému tátovi říkala, že ho nikdy nikomu nedám. A myslela jsem to vážně. Upínala jsem se k němu jako květina ke slunci, znamenal pro mě největší jistotu a bezpečný přístav mého dětství. Moje opora Maminka nám odešla, když mi bylo sedm let. Díky

Vypravila jsem se před Vánocemi na hřbitov tak, jako to dělávám každý rok. Tehdy jsem se ale nevrátila domů sama. Přinesla jsem si zraněného společníka. Od chvíle, kdy jsem nastoupila do důchodu, jsem se zařekla, že musím každý den chodit na procházku, abych se stále držela v kondici. Vzhledem k tomu, že trpím celou řadou zdravotních potíží, to není vždy jednoduché. Jak čas ubíhá, je to pro mě

Brala jsem ji jako svou vnučku, celé dětství jsem ji hlídala. Pak se někam odstěhovala. Po deseti letech mi ale kdosi zazvonil u dveří. První krůček udělala Markétka u mě doma. Její rodiče, mí mladí sousedé, na ni neměli moc času, byli hodně zaneprázdnění, a já byla taková jejich babička na hlídání. Ty jejich bydlely příliš daleko. Markétka byla více u mě než doma. Mé vlastní děti, dva synové,

Manžel se rozhodl, že bude svou minulost tajit. Když jsem se potkala s jeho první ženou, nevěřila jsem svým uším. Byla jsem pět let vdaná, můj muž byl o dvanáct let starší než já, už rozvedený. Vlastně jsem vůbec nepochopila, proč mi neřekl hned na začátku našeho vztahu pravdu, že má se svou bývalou manželkou syna. Lhal, snad aby působil jako pan Dokonalý! Řekl mi, že jeho první manželství byl

Advent je krásné období plné lásky a pohody, motivuje nás k tomu dělat něco pro druhé. Pak si nás našel osud sám a nestojí nás to ani korunu. Pokaždé, když nastane čas adventu, cítíme s manželem nutnost dát nějaké peníze na charitu. Když ale vidíme, jak toho některé nadace zneužívají, bere nám to chuť dělat dobré skutky. Před pár lety jsme se dokonce shodli, že žádné nadaci, která lidi jen cito

Před lety jsem prožívala komplikované životní období, chodila jsem i po doktorech, všichni byli bezradní. Ale nakonec mě vyléčilo něco úplně jiného než bílé pláště. Láska! V mládí jsem onemocněla mentální anorexií, zavinila to nešetrná poznámka režiséra, že jsem tlustá. Přitom sám vážil asi tak sto kilo, patrně si myslel, že to u chlapa nevadí. Byl to režisér-amatér, hráli jsme ochotnické divad

Když jsem balila dárky a chystala večeři, bylo mi všelijak. Dětský smích tu tolik chybí! Není nám dáno. Netušila jsem, jak brzy se to změní. Bylo mrazivé ráno. Bydleli jsme na samotě, dnes bych se tam bála. Vyšla jsem ven ve starém kabátě přehozeném přes pyžamo. Na nohou manželovy vysoké boty, dost jsem v nich plavala. Vzduch byl mrazivý a ostrý. Nesněžilo, ale v noci nejspíš ano, čerstvý sníh

Tehdy jsme vyrazili s kamarády na výlet. Strhla se bouře, a my byli rádi, že nás jeden dobrý muž nechal přespat ve sklepě. Děsil nás ale tím, že to bývala kdysi šatlava... Objevili jsme se na cestě jako přízraky na kolech. Skupinka čtyř nadšenců, kteří vyrazili za dobrodružstvím. Já, můj budoucí manžel a dva kamarádi. Zuřila zrovna pořádná bouře, na kolech byl déšť dvojnásob otravný. Zoufale js

Tehdy mě a mého muže postihlo hrozné neštěstí. Přišli jsme o malého syna. Když se po mnoha letech narodil náš vnuk, začaly se dít podivné věci. Když se můj vnouček Adámek narodil a já přišla za svou dcerou do porodnice, málem se mi zastavilo srdce. Dívala jsem se najednou do očí svého synka Pepíčka. Zemřel v devíti letech. Srazilo ho auto, když jel na kole. Byla jsem tehdy úplně na dně a při ži

Byla jsem v nemocnici nová. A vyděšená. Na radu od zkušené kolegyně nikdy nezapomenu. Duše zemřelého se nesmí zapomenout pustit na svobodu. Vždycky jsem si přála být zdravotní sestrou. Když jsem se dostala na zdravotní školu, byl to jeden z mých nejšťastnějších dnů v životě. Svůj sen jsem měla na dosah ruky. Jako zdravotní sestra jsem zažila mnoho zajímavých, a dokonce i záhadných věcí, zážitek