Vladimír byl největší ze třídy a chodil na judo. Ve třídě měl od začátku dobrou pozici. Kluci se s ním od prvního dne kamarádili a holky z něj byly celé pryč. Když jsme se kdysi ve škole poznali, byli jsme ještě děti. Tehdy se Vláďa s rodiči přistěhoval do městečka a učitelka ho přivedla do naší třídy: „Děti, to je Vladimír, bude teď vaším spolužákem.“ Ve třídě všichni zmlkli a obdivně na něj h

Hlídání mé vnučky patří k nejhezčím chvílím, které znám. Ovšem to odpoledne tehdy jsem si opravdu sáhla na dno. Ale vybojovala jsem její život zpátky a jsem prý hrdinka. Pořád si říkám, že kdybych ten den své dceři automaticky neřekla: „Jo, jasně, přiveď ji!“, možná bych teď seděla na chalupě u televize a v klidu se koukala na Ulici. Místo toho, aby se mi hlavou stále dokola honily vzpomínky na

Jsme čtyři sourozenci. Naše rodina byla vždycky plná lásky, ale i těch malých škrábanců, které čas nezahojí. Žijeme v malém městečku. Můj bratr Karel, sestra Marie a náš nejmladší brácha Petr. Teď, když jsme všichni v důchodu, scházíme se pravidelně u mě. Měla by to být idylická setkání postarších sourozenců, ale ukázalo se, že to může probíhat úplně jinak. Každý na to měl vlastní názor V

Je zvláštní, jak jsou naše dvě děti rozdílné, ač měly stejnou výchovu. Ze syna vyrostl úspěšný muž, zato dcera život vůbec nezvládá. Když se ohlížím zpět a přemýšlím, jaký ten náš život vlastně byl, nedokážu nemyslet na to, jaké by to bylo, kdybychom měli jen syna a nesnažili se za každou cenu o další dítě, o tu manželem vysněnou holčičku. Chtěli jsme holku Dcera byla naše takzvaně vymodl

Stalo se to už před mnoha lety. S kamarádkou jsme si volaly, když náš hovor narušily neznámé hlasy. Zvláštní bylo, že jsem je slyšela jen já. Když se v mládí moje nejlepší kamarádka Olga odstěhovala do hlavního města, bylo mi to moc líto. Chyběla mi, byly jsme totiž jako sestry. Nezbývalo nám tedy nic jiného než si často telefonovat a povykládat si o svých životech alespoň tímto způsobem. Jedno

Když mi zemřela maminka, přestala jsem se radovat ze života a utápěla jsem se v žalu. A pak se objevil ten záhadný pavouk. Před dvěma lety mi zemřela maminka. Nebylo to nečekané, protože byla vážně nemocná. V té době jsem se málem obrátila na víru a prosila Boha o zázrak. Ten se nestal a maminka po dlouhém a náročném boji se zákeřnou nemocí zemřela. Ten den jako kdyby ve mně něco vyhaslo. Přest

Našla jsem na půdě krásnou starožitnou věc a hned jí vymyslela u nás v bytě místo. Od té chvíle se na mě přilepil strach a neštěstí. Doktorova slova stačila, aby se mi úzkostí sevřel žaludek. „Zatím to není jisté, ale je tady podezření, že vaše dítě není v pořádku.“ Ta slova jsem vnímala jako hřebíky do rakve. V ruce jsem drtila další lékařská vyšetření a duše se mi třásla strachy. Ani nevím

Když jsem odemykala dveře té vilky, měla jsem v očích slzy štěstí. Vybudovala jsem si sen. A o ten mě připravila kamarádka. Roky jsem pracovala jako učitelka v mateřské škole a tajně si kreslila plány na místo, kde budou děti vyrůstat s respektem, laskavostí a radostí. Chtěla jsem školku, kde se nebude křičet. Kde budou barvy, hudba a zahrada plná bylinek. Prodala jsem auto, vzala si půjčku

Zemřela předloni v listopadu. Mé mámě bylo osmdesát devět let. Na pohřbu ji oplakávalo jen pár sousedek a já se k nim přidat nedokázala. Hlavou mi běžely vzpomínky, jaké bych radši neměla, proto jsem nemohla uronit ani slzu. Všichni matku znali jako přísnou, ale spravedlivou Boženu z druhého patra. Uměla ušít šaty, nakrmit celou rodinu z mála a nikdy o nikom neřekla špatné slovo nahlas. Jen

Potkala jsem ji, když jsem hledala pomoc k nemocné matce, o kterou jsem se starala. V té chvíli mi přišla jako zázrak seslaný z nebe… Přišlo to nečekaně. Moji maminku před lety ranila mrtvice. Z ničeho nic. Tahle žena plná elánu a chuti do života se přímo před našimi zraky sesunula k zemi. Byli jsme právě u ní na nedělním obědě a ona se nám chystala servírovat svoji vynikající pověstnou svíčkov