Plánovali jsme s Jaroslavem svatbu. Říkalo se, že možná až příliš visí na matce, zkrátka že je takzvaný mamánek, ale nevěnovala jsem tomu tehdy bohužel pozornost. Byla jsem k zbláznění zamilovaná a přála jsem si, aby se máma radovala se mnou. Aby se mnou vybírala svatební šaty, aby se se mnou zamyslela nad tím, co nám budou hrát, až půjdeme k oltáři. Jenže ona pořád jen pochybovačně vrtěla hlav

Když jsme se s Frantou seznámili, jezdil jen na bicyklu. Po svatbě jsme si koupili auto. Nenapadlo mě tehdy, jak moc nutně potřebujeme ještě něco jiného. Nikdy bych nevěřila, že nade mnou zvítězí stroj. Kdyby to aspoň byla ženská, zuřila bych, bolelo by to, ale dalo by se to pochopit, neboť takové věci se stávají, točí se o nich televizní inscenace a ženy si o nich vyprávějí na autobusových zas

Ten úžasný nález doputoval až do našeho muzea. Přinesl s sebou ale hrůzu a nemoci. Nikdo se v blízkosti té lebky smrti necítil dobře. Jedna z uklízeček vykřikla: „Dívá se na mě!“ Křišťálová lebka z Britského Hondurasu. Byla zapůjčena mnoha zemím, aby ji mohli návštěvníci obdivovat. „Skutečně se dívá!“ vzdychla další z uklízeček. Z prázdných očních důlků vycházela podivná záře. Není divu, že

Celý život jsem pracovala v jednom podniku a najednou na mě padl neblahý los, že se moje místo ruší. Zoufale jsem začala hledat práci. Své profesi a místu jsem byla věrná. Chybělo mi málo do důchodu, když se se mnou rozloučili a já najednou byla na pracáku. Marně jsem si sháněla místo v oboru. Až po čtyřech měsících mě upoutala lákavá nabídka ve vedlejším městě. Ihned jsem tam poslala životopis

Musela jsem se změnit, abych pochopila, že vzhled je také důležitý, nejen naše duše. Nechtěla jsem dělat svým vnukům ostudu, tak jsem na sobě zapracovala. Nebyla jsem velká krasavice, ale ošklivá taky ne. Můj muž mi říkal, že mu na vzhledu nezáleží, že mě miluje takovou, jaká jsem. Dnes si myslím, že mi ty nesmysly věšel na nos z pohodlnosti. Abych o sebe nepečovala a on se nemusel bát, že mu n

Rozhodli jsme se, že ten starý obraz někomu dáme. Byl to kýč, se kterým jsme se nechtěli chlubit. Rychle jsme ho ale vraceli na jeho místo. S manželem jsme si pořídili domek na severu Čech, kde jsme plánovali pobývat v důchodu. To léto před pěti lety jsme se pustili do malování. Domek stojí na pozemku, kde se nachází i velká stodola. Říkali jsme si, že i tu jednou využijeme a zvelebíme. Ten

Osud si s námi pohrává, kdykoli se mu zachce. To, co bylo včera, nemusí být dnes. A tak tomu je i s naším zdravím. Po šedesátce jsme byli s manželem spokojení senioři, kterým zdravíčko stále sloužilo. V naší rodině vládla dlouhověkost. Nikdo netrpěl žádnými závažnými nemocemi, oba jsme byli naprosto soběstační. Já chodila na vrátnici a manžel se držel svého oboru jako výpomoc. Chtěli jsme bý

Ten den jsem prožila snad nejhorší chvíle ve svém životě. Zároveň jsem ale potkala lásku, jež měla podobu rytíře v zářivé zbroji. Ihned po škole jsem nastoupila jako učitelka do mateřské školky. Ta profese mě bavila, navíc jsem měla skvělou starší kolegyni, která mi hodně pomáhala. „Zítra mám volno, musíš to tu zvládnout sama,“ řekla mi však jednoho dne s ustaraným výrazem. Kde je Toník?

Mateřská láska je krásná. Ale jen do chvíle, kdy se z ní nestane celoživotní zátěž. Tak jako se to stalo mně. Maminka sedí na sedačce a přepíná programy na televizi. Vedle sebe už natřásla polštářek a předpokládá, že si tam za chvíli sednu, abych s ní sledovala náš oblíbený seriál. Ani netuší, že se na televizi vůbec nechci dívat, že ten přihlouplý seriál úplně nesnáším, že jsem už alergická

Každé léto jezdím za babičkou, která žije kousek od Babiččina údolí. Když jsme spolu šly před pár lety lesem, zažila jsem zde podivné setkání. Když jsem před několika lety vyrážela na chalupu k babičce Jitce, netušila jsem, co zažiji. Babička bydlí v Ratibořicích, kde kdysi dávno žila babička Boženy Němcové. Mám to místo ráda. Babiččino údolí je malebné. Moje babička mi Babičku četla, už kdy