Kde jsou ty krásné časy, kdy jsme si doma zakládali na dobrých vztazích a pomáhali jeden druhému. Dnes bych ty chvíle ráda vrátila a byla zase se svým bratrem.

Nikdy bych nevěřila, že se tohle může stát naší rodině. Když jsem poslouchala příběhy o tom, jak se rodina rozpadne kvůli nějaké staré chatrči, vždycky jsem nechápavě kroutila hlavou. Ale pak to potkalo i mě. I když mám svého bratra moc ráda, vím, že vždycky byl rodičů mazánek.

Já jsem byla starší, samostatnější, nikdy jsem se tak nemazlila a nelísala, jako on. To Pepík byl mým pravým opakem. Sladký jako med, uměl se každému vlichotit, přitom to ale dělal tak nějak přirozeně, člověk ho nemohl nařknout z vypočítavosti.

Sladké řeči

Když jsme si s bratrem každý pořídili rodinu a děti, cítila jsem, že i ty jeho dětičky jsou u prarodičů oblíbenější, což mě ve skrytu duše mrzelo. Přesto jsem se vždycky chovala slušně, nesnažila se to dávat najevo.

Jenže pak máma přišla s tím, že se jejich dům přepíše na Pepíka a ten mě vyplatí nějakou částkou, která byla dost symbolická. V tu chvíli se ve mně zvedla vlna nevole.

Představila jsem si totiž, jak Pepík jednou dům prodá za mnohanásobek toho, co nabízí mně. Vyjela jsem tenkrát na všechny. Pustili jsme se do sebe, já nakonec naštvaně práskla dveřmi a už se u rodičů neukázala.

Bude smír?

Už je tomu dvanáct let, co rodiče zemřeli. S Pepíkem jsme se stále obcházeli obloukem. Mně ale bylo najednou v mém věku, kdy tu už ani jeden dlouho nebudeme, úplně jedno, že jsem na domě rodičů prodělala.

Viděla jsem, jak se Pepík sám plahočí kolem toho domu na velké zahradě, a já zase zahradničila na své malé terase. Snacha zemřela, jeho děti přijedou dvakrát do roka, můj muž už tu taky není – a moje děti žijou ve městě.

Vybavilo se mi všechno, co jsme s bratrem spolu prožili a řekla jsem si, že i naši by byli určitě rádi, kdybych smírčí proces začala. A tak jsem jednoho dne našla v sobě sílu a vytočila bratrovo číslo. Nepoložil to. A tak bydlíme v domku po rodičích spolu a staráme se o zahrádku.

Lenka (69), Ostrava