Všechno se mi hroutilo a já už neměla sílu dál bojovat. V poslední vteřině se zjevila záhadná dívka, aby mi můj zoufalý čin rozmluvila.
Když se člověk ocitne v patové situaci, napadají ho všelijaké věci. Vím, o čem mluvím, protože jsem na tom byla před několika lety podobně. Zůstala jsem sama se synem a měla jsem se co ohánět, abych ho uživila.
Stále častěji se mi proto honily hlavou nebezpečné myšlenky na sebevraždu. Jednoho dne skutečně došlo na nejhorší a já jsem se rozhodla skoncovat se svým životem. Když jsem však stála na střeše našeho paneláku, odhodlaná skočit, stalo se něco neskutečného.
Svatba z povinnosti
Vdávala jsem se, když mi bylo pouhých devatenáct let. S Markem jsme chodili necelé dva roky, když jsem přišla do jiného stavu. Postavil se k celé situaci jako chlap a řekl, že si mě vezme. Měsíc po svatbě jsem porodila syna Tadeáše.
A to byl začátek mého konce. Až později jsem si uvědomila, že si mě Marek nevzal z žádné lásky, ale pouze z povinnosti. Jeho i moji rodiče trvali na tom, že když už jsem v jiném stavu, ať se vezmeme. A Marek byl slušný kluk, tak se zachoval, jak si přáli.
Věčně nebyl doma
Naše manželství fungovalo do dvou let našeho syna Tadeáše. Pak přišel zlom. Marek se změnil. Začal stále více času trávit po hospodách. Chytil se partičky, která holdovala alkoholu a automatům. Věčně nebyl doma a všechny naše peníze naházel do automatů. Na našeho syna ani na mě neměl nikdy čas ani náladu. O tom, že mě navíc podváděl, kudy chodil, ani mluvit nebudu.
Zůstala jsem se synem sama
Jednoho dne odešel do baru a už se nevrátil. Zůstala jsem se synem sama. Z mateřské jsem nás oba neuživila. Musela jsem se obrátit na rodiče. Ti si na mně náramně smlsli. Peníze mi nějaký čas půjčovali, ale nebylo to dlouhodobé řešení. Výhoda byla, že syn už chodil do školky a já jsem si našla práci. Vzala jsem i nějaké další brigády, abych nás uživila.
Zlé myšlenky
Nájemné bylo docela vysoké. Cítila jsem, že to dlouho nevydržím. Každým dnem jsem se cítila hůř. Byla jsem vyčerpaná jak fyzicky, tak psychicky. Neviděla jsem žádné řešení, jak se z téhle svízelné situace dostat. Pomalu, ale jistě jsem se ocitla na hranici zhroucení.
Stále častěji se mi do hlavy vkrádala myšlenka vzít si život. K tomu všemu jsem navíc nabyla dojmu, že nejsem ani dobrá matka. Začala jsem věřit tomu, že synovi bude lépe, když navždy odejdu.
Zoufalý čin
Moje pocity mě začaly budit ze spaní. Trpěla jsem nočními běsy. Nemohla jsem spát. Vždy jsem bezradně seděla na posteli a sbírala poslední kousky odvahy k tomu, abych si vzala život. Jedné noci jsem se pak k tomu skutečně odhodlala.
Vstala jsem a šla za synem do pokoje. Naposledy jsem ho pohladila po jeho dětské nevinné tvářičce, políbila ho na čelo a pošeptala, jak moc ho miluji. „Dělám to i pro tebe,“ řekla jsem tiše, zatímco spal.
Ozval se neznámý hlas
V noční košili jsem se odebrala na střechu našeho paneláku. Dostavil se pocit, který mi napovídal, že už bude dobře. Stačí dva kroky a bude po všem. Zavřela jsem oči, chvíli tiše stála a nechala se ovívat slabým větrem. Byla jedna hodina ráno. Už jsem našlapovala s tím, že stačí jediný krok, když se za mými zády ozvalo: „Nedělej to. Syn tě potřebuje.“
Řekla, že je můj anděl strážný
Polekala jsem se. Zastavila jsem se a otočila směrem, odkud hlas přicházel. Nevěřila jsem svým očím. Stála tam zjevně nějaká dívka. Ve svitu měsíce a pouličních lamp vypadala jako průsvitná. „Kdo jsi?“ zeptala jsem se, když jsem se vzpamatovala ze šoku.
„Jsem tvůj strážný anděl. Nesmíš skočit. Syn tě miluje a potřebuje tě. Pojď zpátky. Vždycky se najde řešení,“ pobízela mě a natahovala ke mně svou štíhlou ruku.
Věděla jsem, co musím udělat
Nehnutě jsem stála. Znovu jsem se otočila a upřeně jsem se zadívala dolů ze střechy. „Nic mi nezabrání v tom, abych skočila. Synovi bude lépe, když tu nebudu. Jsem špatná matka. Nedokážu se o něj postarat,“ řekla jsem odhodlaně. Žena se zničehonic zjevila přede mnou.
„Jsi úžasná bytost. Cítím tvoji bolest a zoufalství. Syna opustil otec. Nesmíš dopustit, aby zůstal i bez tebe. Tvoje poslání je jasné. Musíš tu být pro syna,“ řekla něžně. „Nikdo tě nemiluje tak jako on.“
Udělala krok ke mně a podala mi ruku. Ucítila jsem hřejivé teplo a lásku. Mé tělo najednou zaplavil klid. Začaly mi téct slzy. Přikývla jsem a žena se pak začala jakoby rozplývat do vzduchu.
Pohled na syna mi dal novou sílu
Na střeše jsem stála ještě asi hodinu, než jsem se vrátila domů. Lehla jsem si do postele, ale do rána už jsem oči nezamhouřila. V hlavě jsem si stále dokola přehrávala to, co se přihodilo na střeše. Skutečně tam ta žena byla? Nebo to byl jen výplod mojí fantazie? Dodnes nevím.
Ale ráno, když Tadeáš vstal, běžel ke mně a pověděl: „Mami, zdálo se mi, že jsi skočila ze střechy a umřela jsi. Byl to tak strašný sen. Že to nikdy neuděláš?“ Do očí se mi vehnaly slzy. Syna jsem objala a dala mu slib, který nesmím nikdy porušit.
Lucie V. (43), jižní Čechy
