Na střední jsme bez sebe nedaly ani ránu. Pak se ale něco stalo a Táňa mě začala nenávidět. Teď jsme se však střetly v práci. A já nevím, jestli vydržím. Obě jsme chodily na gympl, seděly jsme spolu v lavici a byly skvělé kamarádky, které spolu prožívaly vše. Zůstaly jsme v kontaktu i poté, co jsme každá odešly na jinou vysokou školu. Sdílely jsme společně vše, o našich láskách věděla vždy nejv

Občas přemýšlím, jestli jsme měli Zdeňkovi vštěpovat, že se má pomáhat jiným. On si to vzal zasvé do morku kostí. Až kvůli tomu přišel o život. Je to těžké. Každý, kdo chce vychovat své dítě a mít z něj poctivého člověka, mu odmala říká, jak se nemá bát postavit se za druhé. Jak nemá být lhostejný k lidskému neštěstí. Samozřejmě děcko nabádáte, ať na sebe dává pozor. Ale kde je ta hranice, kdy

Babiččina tajemná zahrada lákala. Snili jsme o velkém objevu a bohatství. To, co jsme vykopali, nám vzalo klidný spánek. Které dítě by netoužilo najít poklad? Velká zahrada babičky Anežky s mnoha tajemnými zákoutími si přímo říkala o důkladné prohledání. S bratranci jsme se snažili nejen o víkendech, ale hlavně během prázdninového pobytu hledat ztracené poklady. Babička nás v našich dobrodružný

Narodil se předčasně jako blesk. Pupeční šňůru měl obtočenou dvakrát kolem krku. Kdybych neposlechla mrtvého dědu, syn by tu nebyl. Našim drahým zřejmě ani po smrti není jedno, jak žijeme a co se s námi děje. Odkud nás sledují a jak se jim daří se s námi kontaktovat, nevíme, podstatné ale je, že to funguje. Přicházejí vždy, když je to zapotřebí, ovšem jakmile nastane čas dušičkový, tato jejich

Moje manželství se mi zdálo poslední dobou nudné a fádní. Rozhodla jsem se ho něčím ozvláštnit, probudit někdejší vřelou lásku. Manžel na mě sotva promluvil, natož aby se na mě podíval. Jen mručel a mumlal si něco pod fousy. Četl si noviny a zíral na televizi. Jako bychom byli dva cizí lidé. Jako bychom spolu neprožili skoro celý život. Ale nemyslel to zle. Jen se prostě tak nějak uzavřel do se

Měli by mít radost, že se jejich dcera konečně zamilovala a je šťastná. Oni ale jen láteří a vyhrožují vším možným. Jejich nastávající zeť jim není po chuti! Naše vnučka je už odmalička taková svéhlavička paličatá. Už ve školce diskutovala s paní učitelkou a na základní škole to s ní taky nebylo k vydržení. Dcera pořád lomila rukama. „Co z té holky bude?“ ptala se, ale odpovědi se nedočkala. Vn

Když si přivedla svého nastávajícího naše dcera, hned jsme si s ním padli do noty! Když si pak přivedl nevěstu syn, věřili jsme, že zapadne stejně dobře. Na první pohled vypadala Pavlova Karolína úplně normálně. Milá a příjemná holka, zhodnotili jsme ji s manželem Jirkou. Do svatby jsme ji viděli jen párkrát, ale nic zlého jsme nečekali. „Mami, tati, musím vám něco říct,“ soukal ze sebe Pavel,

Na vysoké škole jsem si přivydělávala hlídáním dětí. Některé byly rozmazlené, ale koho jsem měla upřímně ráda, byla Anička. Do okázalé vily jejích rodičů jsem chodívala nejčastěji, oba byli věčně pryč. Všimla jsem si, že paní domu se ocitala mimo dům snad ještě častěji než pan podnikatel. Takže jsem jednala hlavně s ním. Postřehl můj údiv nad tím, že matka dvouleté holčičky je věčně bůhvíkde, a

Asi jsme se brali příliš mladí. Bylo nám sotva dvacet. Ale chodili jsme spolu dva roky, myslela jsem, že ho dobře znám. Spolehlivý, věrný, pracovitý. Později se ukázalo, že umí být i vzorným tátou. A to byly roky, kdy jsem byla opravdu šťastná. Navzdory svému mládí jsem si toho skutečně vážila. Se vším si dokázal poradit Postavili jsme dům. Vlastníma rukama – tak se to v Pavlově případě d

Domů jsem jezdila nerada, všechno mi tam připomínalo Jirku, mou ztracenou lásku. Máma mi to vyčítala a naříkala, že se jim s tátou stýská. A nebyli jediní... Vlak se se mnou hnal zasněženou krajinou, jako by mě vezl proti proudu času, jako by mě vracel do dětství. Abych pravdu řekla, domů jsem jezdila zřídkakdy. Ano, bylo to kvůli Jirkovi. Dokázala jsem si to přiznat, protože lhát si by bylo sm