Potřebovala jsem opravdového, pořádného chlapa. Takoví byli můj táta i děda. Marek do této kategorie podle mého názoru nepatřil.

Zas už mě unudí k smrti, pomyslela jsem si, když jsem po očku sledovala, jak mě Marek pozoruje. Zašívala jsem mu tričko, seděl vedle a nábožně mě sledoval. Bylo to na hlavu! „Hele, nechceš dělat něco jiného, než na mě koukat?“ nadhodila jsem.

„Ale já na tebe koukám moc rád,“ usmíval se. Pokrčila jsem rameny. Zařizovali jsme si zrovna byt po dědečkovi. „Můžeš pověsit obraz,“ navrhla jsem, neboť mě to jeho neustálé zírání znervózňovalo.

„Pověsíme ho spolu, to bude lepší,“ řekl zas s tím andělským úsměvem. To jeho zbožňování bylo vysilující. Chodili jsme spolu rok a vsadila bych se, že mě brzy požádá o ruku. Byl to ideální muž, takoví se rodí jednou za sto let.

Bála jsem se jediného: že až přede mnou poklekne s prstýnkem a s tím pohledem oddaného, milujícího psíka, řeknu… NE.

Pořádný chlap

Potřebuji opravdového, pořádného chlapa. Takového, jako byli například děda a táta. Táta sice od mámy odešel, ale každopádně je to chlap jaksepatří. Zatímco tenhle… Všechno jsme museli dělat spolu. „Radši vařím sama, jen se mi tu pleteš,“ úpěla jsem.

„Myslel jsem, že když míchám omáčku a podávám ti koření, jsem ti k užitku,“ kuňkal. Když jsem se strojila večer do vinárny na setkání s kamarádkou, vypadal ukřivděně. „Tam se mnou nemůžeš, budeme tam my dvě holky, chceme si poklábosit.“ Těžce vzdychl.

U dvojky vína mi Naďa povídá: „Hele, já ti toho tvýho závidím. Takovej hodnej. To ten můj, to byl prevít. Děkuju bohu, že nás rozvedli tak rychle.“ Hořce jsem se zasmála:

„Klidně ti ho přenechám. Mě teďka balí na fakultě takovej jeden perspektivní. Docela se mi líbí.“ Sama jsem se lekla, co jsem to vyslovila za šílenost. Naďa taky koukala jako vrána. Nicméně kostky byly vrženy a kola osudu se roztáčela.

V hloubi duše

Uběhlo patnáct let. S Naďou jsme se nevídaly, vlastně jsme si dávaly dobrý pozor, abychom jedna druhou nepotkaly. Ale pak jsem jednou sebrala odvahu objevit se na srazu naší třídy. Byla tam. Hrnula se ke mně s omluvným úsměvem.

„Opravdu se nemáš za co omlouvat,“ vzdychla jsem. Stále vypadala provinile. S Markem byla šťastná a bylo to na ní vidět i doslova, zakulatila se natolik, že jsem usoudila, že druhé dítě přijde na svět co nevidět. Věděla jsem, že mě lituje.

Byla jsem rozvedená, zklamaná, osamělá. A hlavně se mi o tom nechtělo mluvit. „Fakt ti to přeju, přísahám,“ hlesla jsem. V hloubi duše jsem věděla, že jí to vážně přeju. Ona si hodného kluka zaslouží, já ne. Protože jsem si svého štěstí neuměla vážit a dobrovolně si ho nechala uletět.

Ivana (66), Litoměřicko