Tolik bolesti a neštěstí naši rodinu provází. Nakonec jedna z nich zasáhla i to nejcennější, co jsem v životě měla. Mého syna.
Když si vybavím rodinné příběhy, které se předávaly z generace na generaci, jsou plné smutku. Jedna prababička si vzala život, další prarodiče zahynuli při vážné autonehodě. Moje babička zase zemřela poté, co spolykala velké množství prášků na spaní.
Dlouho jsem si říkala, že mě takový osud nepotká. Jenže když mi později tragicky zemřel syn, pochopila jsem, jak snadno může člověk ztratit pevnou půdu pod nohama. A bohužel jsem tehdy udělala něco, co jsem si kdysi nedokázala ani představit.
Chtěla jsem všechno ukončit
Z nemocnice si pamatuji jen útržky. V hlavě mi dodnes zůstala sestřička, která mě budila a snažila se mě přimět, abych alespoň něco snědla. Neměla jsem ale vůbec chuť k jídlu, nedokázala jsem do sebe dostat ani malé sousto.
Personál mě tehdy napomínal, ale já měla pocit, že už na ničem nezáleží. V duchu jsem si říkala, že by možná bylo lepší, kdyby to celé skončilo. Nakonec ale zasáhla náhoda, nebo možná něco víc. Moje snacha se ten den vrátila domů dřív, než plánovala.
Jakmile vešla do bytu, všimla si prázdné krabičky od prášků na spaní i léků na uklidnění. Okamžitě zavolala záchranku. Díky ní jsem přežila. Někdy si ale i dnes kladu otázku, jestli jsem tehdy opravdu dostala druhou šanci, nebo jen další dlouhé roky bolesti.
Ještě jednu smutnou kapitolu jsem zatím nezmínila. Můj manžel totiž nepocházel z té naší „nešťastné“ rodinné linie. A já mám občas pocit, že jsem mu všechnu tu smůlu přinesla právě já. V té době jsme čekali druhé dítě, malou holčičku.
Syn mě držel nad vodou
Náš syn Tomáš byl ještě malý a na sestřičku se moc těšil. Jednoho večera se ale můj muž nevrátil domů. Na silnici ho srazil nákladní vůz a na místě zemřel. Šok byl tak silný, že jsem krátce poté přišla i o nenarozené miminko. Najednou jsem zůstala sama.
Jen s malým synem. Tomáš byl od dětství velmi citlivý a vnímavý. Myslím, že brzy pochopil, že jsme na světě hlavně jeden pro druhého. Snažil se mě nikdy nezarmoutit.
Ve škole se mu dařilo, doma mi pomáhal a byl pozorný nejen ke mně, ale i k ostatním lidem. Dokonce mě občas naléhavě přesvědčoval, abych si našla nového partnera, že přece nemůžu zůstat sama navždy.
Nová rodina
Několikrát jsem to zkusila, ale žádný vztah nevydržel. Asi mi prostě nebylo souzeno začít znovu. Tomáš ale postupně vyrostl, vystudoval vysokou školu a našel si skvělou partnerku Janu.
Nakonec se vzali, pořídili si vlastní dům a jednoho dne mi nabídli, abych bydlela s nimi. Nechtěla jsem jim narušovat soukromí a bála jsem se, že bych jim byla přítěží. Oni mě ale ujistili, že mě chtějí mít nablízku.
Když se jim později narodily dvě děti, měla jsem pocit, že život mi konečně něco vrací. Drželi jsme při sobě a byli jsme si navzájem oporou. Jenže štěstí někdy zmizí během jediné chvíle.
Obyčejná procházka
Byl chladný podzimní podvečer. Šla jsem ven vyvenčit našeho psa Rockyho. Syn přijel z práce dřív než obvykle a řekl, že se projde se mnou. Pracoval v kanceláři a chtěl se trochu protáhnout.
Měla jsem radost, protože i když jsme bydleli v jednom domě, často jsme si nestihli v klidu popovídat. Mladí měli spoustu práce a povinností. Listí pod nohama šustilo a z úst nám stoupala pára. Pouliční lampy osvětlovaly cestu zlatavým světlem.
Najednou se ale ozval křik a volání o pomoc. Zůstala jsem stát, protože jsem se lekla. Tomáš však okamžitě vyběhl tím směrem. Uviděl dva muže, kteří brutálně bili třetího, ležícího na zemi. Snažil se je zastavit a uklidnit situaci.
Jeden z útočníků ho ale varoval, aby se do toho nepletl. Syn to nedokázal ignorovat. Muž na zemi se téměř nehýbal, a tak se Tomáš postavil mezi ně. A rány začaly dopadat na něj.
Chvíle velké hrůzy
Jeden z útočníků byl známý rváč z okolí. Silný muž, kterého se lidé báli. V tu chvíli se mi z ruky vytrhl pes a skočil po něm. Útočník se polekal a utekl. Já mezitím křičela o pomoc tak hlasitě, až začali vybíhat lidé z okolních domů.
Klekla jsem si k synovi i k tomu zraněnému muži. Byl z něj cítit alkohol a napadlo mě, jestli ten konflikt nevznikl kvůli hádce. Jenže to už bylo jedno. Tomáš byl celý od krve, ale snažil se mě uklidnit. Říkal, že to bude dobré.
V dálce už byly slyšet sirény a modrá světla sanitky proťala tmu mezi lampami. Záchranáři ho museli ode mě doslova odtrhnout. Najednou ztratil vědomí a oni ho začali oživovat.
Trvalo to dlouho, prý skoro půl hodiny. Nakonec mi lékař řekl, že zranění hlavy byla příliš vážná. Nedalo se nic dělat. Tam, na té ulici, jsem přišla o svého jediného syna. Přišla jsem o všechno.
Bolest, která nezmizí
Tomáš byl mladý, silný a dobrý člověk. Nikomu neublížil. Jen chtěl pomoct někomu, kdo byl v nouzi. Ten muž, kterého bránil, nakonec přežil. Se snachou jsme pak zůstaly v domě samy. Ona, já, dvě děti a spousta vzpomínek.
Útočníka policie dopadla a soud ho poslal na dvanáct let do vězení. Později jsem slyšela, že byl propuštěn dřív. Od té doby uběhlo mnoho let. Vnoučata mi dělají radost a snažím se pro ně být silná. Přesto ale bolest ze ztráty syna nikdy úplně nezmizela.
Mirka T. (73), Ostrava
